Přeskočit na hlavní obsah

Nejlepší místo

Tak jsem se díky Sultánovi zastyděla. Psaní mi taky nejde. A vůbec tvůrčí činnost mi nějak nejde. Jedno dítě na vnější oběžné dráze, jedno dítě na vnitřní oběžné dráze: soustředím se už jen na denní rutiny a na víc mi nezbývají síly.
Včera jsem ovšem cestou z knihovny připadla na jedno takové nosné minitéma. Už přes rok - bývalí skoropražáci - bydlíme v Kutné Hoře. Maloměsto v nejhorším i nejlepším smyslu slova. Ale oproti někdejšímu doupěti v Nusli má naše nová nora jednu obrovitánskou výhodu - lokace.
Takže co my tak potřebujeme k životu? Trafika: 50 metrů. Bankomat: 100 metrů. Pekařství: 100 metrů. Knihovna 150 metrů. Lékárna 150 metrů. Knihkupectví: 250 metrů. Pediatr: 200 metrů. Gynekolog: 200 metrů. Hospoda: 50 metrů. Hospoda s točeným nealko pivem: 150 metrů. Potraviny: 200 metrů. Pošta: 50 metrů. Drogerie 100 metrů. Pískoviště: 250 metrů. Kavárna: 250 metrů.
Máme v okruhu půl kilometru i leccos, co příliš nepotřebujeme - třeba squashové kurty, prodejnu zbraní a střeliva nebo policejní stanici a několik tajemných heren. A taky by se našlo pár nedořešených záležitostí, hlavně cukrárna. Ale jinak utopie. Sluneční stát. Život, kterej se dá scvrknout na jeden čtvereční kilometr. Takový rozšířený domácí vězení.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt