Přeskočit na hlavní obsah

Než nám to tu zavřou

Dělá se to? že nějakej správce smaže blog, poněvadž se na něm nic nehejbe? trest za nedostatek invence?
Mně to teda dělá trochu hlavu, že nemám chuť psát - ale myslím, že jsem na to přišel: to je únavou. Dítě vstává v půl šestý, po večerech se překládá (pokud nesjíždím Bonda) - a navíc mi teď kleknul notebook, takže se moc nepíše, i kdyby se chtělo - aneb další srážka s technikou, která bude potenciálně pěkně mastná. Myslíval jsem si, že si s přístrojema rozumím, ale bezpečně zvládám jen pustit gramofon. Mobil využívám tak na deset procent, funkce nefunkce. Onehdy mi Lišče přenastavilo displej a mě trvalo tejden, než jsem to doved změnit. Už aby děti vyrostly, budou mi v těchhle věcech radit.
Témat na psaní by jistě bylo dost - knihy, knihy, a volby. To je zase komedie. Tuhle jsem chvilku přemejšlel, jestli by fungovala paralela mezi volební kampaní a reklamníma blokama v telce. Má to plodný aspekty - reklamy postavený na tajných jakoby vědeckých ingrediencích (jako třeba mineralit), které se mají postarat o nemožné. Reklamy, které s velkým humbukem nabízejí samozřejmosti (kakaová čokoláda). Revoluční reklamy postavené na hlavu: náš výrobek to a to NEobsahuje. To všechno by jistě mělo nějaké podobnosti ve volební (pořád se mi tam cpe slovo "reklamní") kampani, ale já nemám sílu na to, abych ty kampaně doopravdy zkoumal a zkusil z toho něco vytěžit.
Tuhle jsem marně přemýšlel, jak se jmenovala ta nová strana plná sympatických lidí, co jsme ji volili my, frustrovaní voliči pravice. Občanský fórum? Ne, to bylo dřív... Tak co letos? Pan kníže je sekáč, pan Kalousek všeho schopný a protřelý, celé se to tváří nekompromisně a neuhýbavě ("předpokládám, že jste si mě nezvolili, abych vám lhal") - asi to bude muset stačit. Jenom aby to nedopadlo jako s US, to už bych si fakt připadal jak debil.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...