Přeskočit na hlavní obsah

Než nám to tu zavřou

Dělá se to? že nějakej správce smaže blog, poněvadž se na něm nic nehejbe? trest za nedostatek invence?
Mně to teda dělá trochu hlavu, že nemám chuť psát - ale myslím, že jsem na to přišel: to je únavou. Dítě vstává v půl šestý, po večerech se překládá (pokud nesjíždím Bonda) - a navíc mi teď kleknul notebook, takže se moc nepíše, i kdyby se chtělo - aneb další srážka s technikou, která bude potenciálně pěkně mastná. Myslíval jsem si, že si s přístrojema rozumím, ale bezpečně zvládám jen pustit gramofon. Mobil využívám tak na deset procent, funkce nefunkce. Onehdy mi Lišče přenastavilo displej a mě trvalo tejden, než jsem to doved změnit. Už aby děti vyrostly, budou mi v těchhle věcech radit.
Témat na psaní by jistě bylo dost - knihy, knihy, a volby. To je zase komedie. Tuhle jsem chvilku přemejšlel, jestli by fungovala paralela mezi volební kampaní a reklamníma blokama v telce. Má to plodný aspekty - reklamy postavený na tajných jakoby vědeckých ingrediencích (jako třeba mineralit), které se mají postarat o nemožné. Reklamy, které s velkým humbukem nabízejí samozřejmosti (kakaová čokoláda). Revoluční reklamy postavené na hlavu: náš výrobek to a to NEobsahuje. To všechno by jistě mělo nějaké podobnosti ve volební (pořád se mi tam cpe slovo "reklamní") kampani, ale já nemám sílu na to, abych ty kampaně doopravdy zkoumal a zkusil z toho něco vytěžit.
Tuhle jsem marně přemýšlel, jak se jmenovala ta nová strana plná sympatických lidí, co jsme ji volili my, frustrovaní voliči pravice. Občanský fórum? Ne, to bylo dřív... Tak co letos? Pan kníže je sekáč, pan Kalousek všeho schopný a protřelý, celé se to tváří nekompromisně a neuhýbavě ("předpokládám, že jste si mě nezvolili, abych vám lhal") - asi to bude muset stačit. Jenom aby to nedopadlo jako s US, to už bych si fakt připadal jak debil.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt