Každá jsme hrdinka?

Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, že tady lomím rukama nad povrchností internetových kontektů, tak ne, já jsem rád, že mám aspoň ty (a to není řeč o izolaci v Kutný Hoře).
Vydatný taky bylo, když jsem o sobě vyplňoval detaily do "profilu". Aby ostatní věděli, co jsem zač, až je požádám o přátelství, a aby FB věděl, co mi má posílat za odkazy (teď jsem dostal zprávu od Suzanne Vega, to bylo milé). Takže jsem vyplňoval, jaké oblibuju filmy, kapely, knížky - taková docela terapie: který jména mi přijdou zásadní? Na který si vůbec dokážu vzpomenout? Odvážím se přiznat, že k mým oblíbeným filmům patří Láska nebeská? Napíšu tam Baudelaira, anebo ne, protože by to vypadalo přepjatě? A mám vlastně rád Baudelaira? A tak dále.
(Ano, další příspěvek po dlouhé pauze, a opět po půllitru červenýho, to se píše dobře...)