V New Yorku a na Jižním městě je to asi horší, ale stejně - nežije se nám v těch tropech lehce ani na maloměstě. Jako nejlepší forma boje se osvědčila domácí izolace, nevětráme, necouráme ven, sedíme před větrákem a občas navštívíme sprchu. Malou lišku už to zjevně moc nebaví, ale vždycky to spraví pár dílů Fíka nebo společné prohlížení časopisu Maminka. Ani mě to už moc nebaví, ale musím se chovat dospěle, i když pokročilou graviditou se dá omluvit leccos.
A právě to mě žere, tak se musím terapeuticky zmínit. Nejspíš je to sebeklam, ale nepřipadám si jako přefouknutá velryba a břicho se mi zdá přiměřené termínu zářijového porodu. Ale asi jsem v tom sama. Babička mě vždycky starostlivě ohledává a hlásí, že vypadám na rozpadnutí (ale to mě moc nepřekvapuje, i první těhotenské břicho blahé paměti ji děsilo a měla strach, že prasknu). Komentáře neobeznámených spolubčanů jsou peprnější. Už před několika týdny se mě paní v půjčovně DVD s empatií v hlase ptala: Vy už to čekáte každou chvílí, že jo? Bylo tam sice trochu šero, ale úplná tma ne. A před pár dny si přisadil zelinář na trhu, v plném slunci: Já to vidím tak na dva tejdny, mladá paní. Mám pravdu?
Neměla jsem sílu odporovat. Taky by mi nebylo proti mysli, kdyby to dva tejdny byly. Ale mimino se bude dopejkat ještě nejmíň osm tejdnů, když budu mít štěstí. A co já? V srpnu už budu mít zákaz vycházení, abych se nepřekotila? Pořídím si vozík na přejíždění z ložnice do obýváku? Z postele mě budou zvedat stěhovacíma popruhama? No, asi to tak zvenčí vypadá. Ale já vím, že mám decentní bříško a jen jsem mu už poněkud malá. Čeká nás veselé leto.
A právě to mě žere, tak se musím terapeuticky zmínit. Nejspíš je to sebeklam, ale nepřipadám si jako přefouknutá velryba a břicho se mi zdá přiměřené termínu zářijového porodu. Ale asi jsem v tom sama. Babička mě vždycky starostlivě ohledává a hlásí, že vypadám na rozpadnutí (ale to mě moc nepřekvapuje, i první těhotenské břicho blahé paměti ji děsilo a měla strach, že prasknu). Komentáře neobeznámených spolubčanů jsou peprnější. Už před několika týdny se mě paní v půjčovně DVD s empatií v hlase ptala: Vy už to čekáte každou chvílí, že jo? Bylo tam sice trochu šero, ale úplná tma ne. A před pár dny si přisadil zelinář na trhu, v plném slunci: Já to vidím tak na dva tejdny, mladá paní. Mám pravdu?
Neměla jsem sílu odporovat. Taky by mi nebylo proti mysli, kdyby to dva tejdny byly. Ale mimino se bude dopejkat ještě nejmíň osm tejdnů, když budu mít štěstí. A co já? V srpnu už budu mít zákaz vycházení, abych se nepřekotila? Pořídím si vozík na přejíždění z ložnice do obýváku? Z postele mě budou zvedat stěhovacíma popruhama? No, asi to tak zvenčí vypadá. Ale já vím, že mám decentní bříško a jen jsem mu už poněkud malá. Čeká nás veselé leto.
Komentáře