Blog zeje prázdnotou, psaní vázne, ale my to teď rázně napravíme. Nebudu to nechávat jen na Sultánovi, přísahám.
Takže co je u nás nového? Máme nové dítě. Nora se pomalu plní. Náš čtyřkilový chlapec se narodil skoro před dvěma týdny a řeknu vám, byla to zase jízda.
Ačkoli jsme si přísahali (donutila jsem Sultána přísahat), že tentokrát nepojedeme do porodnice s prázdnou nádrží, kupodivu se nám opět podařilo vyrazit jen se zbytky benzínu. Sultán tvrdí, že je to moje vina, ale nevěřím mu. Nicméně, benzín stačil.
Ačkoli jsem si říkala, že se tentokrát nenechám zaskočit a nepojedu do porodnice na poslední chvíli, zase jsem to prokaučovala. Rána jsem se budila svěží a plná optimismu, že v klidu připravím domácnost a někdy odpoledne pozvolna odjedeme rodit, ale než se Sultán, který jel deponovat malou lišku k babičce, po půl hodině vrátil, měla jsem kontrakce po dvou minutách a věru už mi nebylo do skoku. Nicméně stihli jsme to.
Ačkoli jsem si hodlala porod hezky "užít" (prolistovala jsem superblbou příručku Hypnoporod:-), zase jsem ani nestačila sledovat, co se to vlastně děje. Na příjmu jsem musela porodní asistence diktovat, jestli měla babička cukrovku a suplovat Sultána, který si nepamatuje ani datum narození vlastní dcery, ani datum svatby a dokonce ani můj telefon. (Pořád mě to překvapuje, ale asi by už nemělo.) Když mě zmiňovaná odvelela do místnosti, kde jsem si měla udělat pohodlí a čekat, až to přijde, nestačila jsem si ani sundat ponožky, natožpak se vysprchovat, natožpak si užít blaho klystýru (nijak mě to netrápí: místnost o rozměrech 2krát2 metry připomínala cosi mezi mučírnou a špajzem, kde bych se rozhodně nechtěla vyprazdňovat před vlastním manželem) a už mě vlekli před doktora. Ten v minutě konstatoval, že rodím, posadil mě na porodní stůl, prasknul vodu a na první zatlačení byl náš hošík venku.
Musím upřímně přiznat, že to byl takovej fofr, že jsem se nestačila ani pořádně dojmout a Sultán málem nedoběhl. Je to k nevíře, ale nejmíň půl hodiny mi trvalo, než mi opravdu došlo, že je dítě venku. Ke vzpamatování mi velmi pomohlo šití nástřihu hráze, které v čáslavské porodnici aplikují bez umrtvení, takže jsem si připadala jako Old Shatterhand, kterému vytahoval Vinetů nožem kulku (nebo to bylo obráceně?) - chyběl jen ten klacík, aby si člověk neprokousl jazyk.
Tož tak. To by bylo téma pro dnešek. Příště další dávka emocí.
Komentáře