Přeskočit na hlavní obsah

Rekapitulace

Druhý porod nebyl pro otce žádnou rutinou. Sice si myslel, že vše zvládá ve větší pohodě než posledně, ale nervozita matčina ho vyvedla z omylu. Nejprve přistavil auto na přechod, protože myslel, že věc spěchá (pak se ovšem ukázalo, že to byla v podstatě pravda!), pak chtěl předvést, že chce rodičku přivézt co nejdříve, a nahlas zvažoval, že projede na červenou jeden zcela bezpečný semafor - a se zlou se potázal... V porodnici už nechal věcem volný průběh; všecko šlo rychle a neměl ani čas zmobilizovat asertivitu a protestovat proti místnosti, kde se mají rodičky "připravovat" (kachlíkárna dva krát dva); nicméně ho trochu překvapilo, že když byl vpuštěn do sálu (půl hodiny po příjezdu?), byly již věci v běhu.
Doktor byl klidný rutinní nastřihávač, sestry klidné rutinní odnášečky mimin, ale pak nám dítě půjčily a všechno už šlo dobře.
Po návratu z porodnice samozřejmě nastalo hledání nového rytmu, ale to ovšem leželo hlavně na matce Lišce, čili v zásadě pohodička, nebýt toho že první dítě mívá záchvaty prvního vzdoru a otec to ne vždy zvládá a pak (vzápětí) si nadává do hovad. Chce to prostě větší bdělost, jako vždy. Kterouž osvědčil (aspoň má takový pocit) při první vynucené simulaci otecké dovolené.
To se Lišce udělalo zle od nějakého svalového zánětu (pěkný neduh, který si asi uhnala těhotenstvím a tu a tam se jí vrací), až tak že byla schopna jen ležet a tlumit nářek (a kojit, pravda), čili bylo na otci, aby konejšil, bavil, krmil, přikládal k prsu (jistěže ne ke svému), myl, ukládal, peskoval, převlékal, marně kladl na nočník, přebaloval, pouštěl pohádky, četl pohádky, choval, napájel, zvedal hračky, hledal hračky, podával knihy, odpíral sušenky, hledal dudlíka, převlíkal do pyžama a podobné věci, kterými se matky na mateřské dovolené baví. Mám dojem, že jsem dokázal i vyprat, ale to možná jen zveličuju svojí výbornost, anebo to bylo jiný den. Každopádně si snad mohu blahopřát, že jsem se nezhroutil, nenařezal žádnému dítěti a tu a tam jsem i zcela zbytečně nabízel různé úsluhy Lišce. Zpětně mám pocit, že jsem celý den běhal z pokoje do ložnice a zpět, permanentně třímal na ruce kojence, a nespouštěl oko z těkající Pandory. Fakt je, že jsem si za celý den nestačil přečíst v novinách rozhovor s Františkem Skálou, což myslím už něco znamená.
Na tomto místě bych rád sdělil světu, že korektor v Lidovkách je pako strádající nedostatkem představivosti a postrádající znalosti okrajových oblastí českého lexika, neboť jen takový trotl opraví název Řád staré hrmy na Řád staré herny.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...