Zážitky s Českými drahami

České dráhy bodují neustále, jak ví každý, kdo pravidelně dojíždí za prací. Zpoždění patří k věci, v zimě kvůli mrazu, v létě kvůli horku, v létě nefunguje klimatizace, v zimě topení, průvodčí buzerují cestující, ale když je jich potřeba, nejsou k nalezení. Teď byl ovšem úplněk, a tak se všechny nemilé úkazy spojily v jedno "velký špatný", jak by řekla legendární televizní vědma Jolanda. 
Včera jsem mířila před půlnocí z práce, nádraží prázdný, provoz nula, ale minutáž zpoždění naskakovala na ceduli jako kila na váze ženy ve středním věku. Zastavilo se to na 50, pak už mi praskly nervy a vlezla jsem do osobáku, který sice trasu překoná v dvojnásobném čase, zato stál  na nástupišti a já nemusela čekat, jestli se milostivě zhmotní. Ano, nakonec se zhmotnil, předjel náš smutný osobák, a tak jsem si mohla nadávat za špatnej odhad. Ale zase jsem směla celou cestu poslouchat Rammstein a kochat se  tím, jak mladíci na vedlejší čtyřsedačce vesele prdí a radostně to komentují. Sexy.
To jsem ovšem ještě nevěděla, že tohle je ještě slabý čaj. Dnes cesta do práce, poklidné nedělní poledne, nikde nikdo. Vlak samozřejmě obligátní půlhodinové zpoždění, abych přišla pozdě na směnu. Nic netušíc nastupuji. Narvaná je i ulička, klimatizace - jak jinak - nefunguje. Naštěstí je venku jen 30 C.
Svým neomylným čichem detekuji problém přesně v okamžiku, kdy se vlak rozjíždí. A vzápětí je jasno, jsem v kleštích. Na jedné straně horda fanoušků Baníku jedoucí do metropole na zápas se Spartou, pičo. Už mají v sobě pár piv, na sobě propocená trička a bojovnou náladu. Z druhé strany horda fanoušků Mettalicy, co jedou na koncert. Mají v sobě pár piv, zpívají, propocené mají i džínové vestičky. A za oknem poklidně ubíhá polabská krajina.