České dráhy bodují neustále, jak ví každý, kdo pravidelně dojíždí za prací. Zpoždění patří k věci, v zimě kvůli mrazu, v létě kvůli horku, v létě nefunguje klimatizace, v zimě topení, průvodčí buzerují cestující, ale když je jich potřeba, nejsou k nalezení. Teď byl ovšem úplněk, a tak se všechny nemilé úkazy spojily v jedno "velký špatný", jak by řekla legendární televizní vědma Jolanda.
Včera jsem mířila před půlnocí z práce, nádraží prázdný, provoz nula, ale minutáž zpoždění naskakovala na ceduli jako kila na váze ženy ve středním věku. Zastavilo se to na 50, pak už mi praskly nervy a vlezla jsem do osobáku, který sice trasu překoná v dvojnásobném čase, zato stál na nástupišti a já nemusela čekat, jestli se milostivě zhmotní. Ano, nakonec se zhmotnil, předjel náš smutný osobák, a tak jsem si mohla nadávat za špatnej odhad. Ale zase jsem směla celou cestu poslouchat Rammstein a kochat se tím, jak mladíci na vedlejší čtyřsedačce vesele prdí a radostně to komentují. Sexy.
To jsem ovšem ještě nevěděla, že tohle je ještě slabý čaj. Dnes cesta do práce, poklidné nedělní poledne, nikde nikdo. Vlak samozřejmě obligátní půlhodinové zpoždění, abych přišla pozdě na směnu. Nic netušíc nastupuji. Narvaná je i ulička, klimatizace - jak jinak - nefunguje. Naštěstí je venku jen 30 C.
Svým neomylným čichem detekuji problém přesně v okamžiku, kdy se vlak rozjíždí. A vzápětí je jasno, jsem v kleštích. Na jedné straně horda fanoušků Baníku jedoucí do metropole na zápas se Spartou, pičo. Už mají v sobě pár piv, na sobě propocená trička a bojovnou náladu. Z druhé strany horda fanoušků Mettalicy, co jedou na koncert. Mají v sobě pár piv, zpívají, propocené mají i džínové vestičky. A za oknem poklidně ubíhá polabská krajina.
Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...
Komentáře