České dráhy bodují neustále, jak ví každý, kdo pravidelně dojíždí za prací. Zpoždění patří k věci, v zimě kvůli mrazu, v létě kvůli horku, v létě nefunguje klimatizace, v zimě topení, průvodčí buzerují cestující, ale když je jich potřeba, nejsou k nalezení. Teď byl ovšem úplněk, a tak se všechny nemilé úkazy spojily v jedno "velký špatný", jak by řekla legendární televizní vědma Jolanda.
Včera jsem mířila před půlnocí z práce, nádraží prázdný, provoz nula, ale minutáž zpoždění naskakovala na ceduli jako kila na váze ženy ve středním věku. Zastavilo se to na 50, pak už mi praskly nervy a vlezla jsem do osobáku, který sice trasu překoná v dvojnásobném čase, zato stál na nástupišti a já nemusela čekat, jestli se milostivě zhmotní. Ano, nakonec se zhmotnil, předjel náš smutný osobák, a tak jsem si mohla nadávat za špatnej odhad. Ale zase jsem směla celou cestu poslouchat Rammstein a kochat se tím, jak mladíci na vedlejší čtyřsedačce vesele prdí a radostně to komentují. Sexy.
To jsem ovšem ještě nevěděla, že tohle je ještě slabý čaj. Dnes cesta do práce, poklidné nedělní poledne, nikde nikdo. Vlak samozřejmě obligátní půlhodinové zpoždění, abych přišla pozdě na směnu. Nic netušíc nastupuji. Narvaná je i ulička, klimatizace - jak jinak - nefunguje. Naštěstí je venku jen 30 C.
Svým neomylným čichem detekuji problém přesně v okamžiku, kdy se vlak rozjíždí. A vzápětí je jasno, jsem v kleštích. Na jedné straně horda fanoušků Baníku jedoucí do metropole na zápas se Spartou, pičo. Už mají v sobě pár piv, na sobě propocená trička a bojovnou náladu. Z druhé strany horda fanoušků Mettalicy, co jedou na koncert. Mají v sobě pár piv, zpívají, propocené mají i džínové vestičky. A za oknem poklidně ubíhá polabská krajina.
Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo. Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Komentáře