České dráhy bodují neustále, jak ví každý, kdo pravidelně dojíždí za prací. Zpoždění patří k věci, v zimě kvůli mrazu, v létě kvůli horku, v létě nefunguje klimatizace, v zimě topení, průvodčí buzerují cestující, ale když je jich potřeba, nejsou k nalezení. Teď byl ovšem úplněk, a tak se všechny nemilé úkazy spojily v jedno "velký špatný", jak by řekla legendární televizní vědma Jolanda.
Včera jsem mířila před půlnocí z práce, nádraží prázdný, provoz nula, ale minutáž zpoždění naskakovala na ceduli jako kila na váze ženy ve středním věku. Zastavilo se to na 50, pak už mi praskly nervy a vlezla jsem do osobáku, který sice trasu překoná v dvojnásobném čase, zato stál na nástupišti a já nemusela čekat, jestli se milostivě zhmotní. Ano, nakonec se zhmotnil, předjel náš smutný osobák, a tak jsem si mohla nadávat za špatnej odhad. Ale zase jsem směla celou cestu poslouchat Rammstein a kochat se tím, jak mladíci na vedlejší čtyřsedačce vesele prdí a radostně to komentují. Sexy.
To jsem ovšem ještě nevěděla, že tohle je ještě slabý čaj. Dnes cesta do práce, poklidné nedělní poledne, nikde nikdo. Vlak samozřejmě obligátní půlhodinové zpoždění, abych přišla pozdě na směnu. Nic netušíc nastupuji. Narvaná je i ulička, klimatizace - jak jinak - nefunguje. Naštěstí je venku jen 30 C.
Svým neomylným čichem detekuji problém přesně v okamžiku, kdy se vlak rozjíždí. A vzápětí je jasno, jsem v kleštích. Na jedné straně horda fanoušků Baníku jedoucí do metropole na zápas se Spartou, pičo. Už mají v sobě pár piv, na sobě propocená trička a bojovnou náladu. Z druhé strany horda fanoušků Mettalicy, co jedou na koncert. Mají v sobě pár piv, zpívají, propocené mají i džínové vestičky. A za oknem poklidně ubíhá polabská krajina.
Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...
Komentáře