Přeskočit na hlavní obsah

Česko a Belgie, na to mě užije...

No skutečně, připadám si tu jako doma. Ne, že bych byla nějak výjimečně přizpůsobivá, ale Belgie a Čechy toho mají společnýho víc, než by se mohlo zdát. Můj respekt před "pokročilým Západem" se pomalu rozplývá, a díky tomu pro mě tahle země začíná mít lidskej rozměr.
Nedávno jsem narazila na oprvadu velmi nerudnou pokladní v sámošce, byla nervní, nákup markovala s nejvyšším odporem, potravinama házela tak, aby dělaly co největší rámus a dost často a ostentativně se zhnuseně rozhlížela nebo dramaticky zvedala oči v sloup. Lidi, kteří stáli ve frontě za mnou to možná štvalo, ale já si rázem připadala jako v Tescu na Národní, prostě jako doma...
Home, sweet home, napadlo mě i dnes, když jsem mířila na nádraží a odtud do Antwerp. Naivně jsem si myslela, že pražskýmu hlavnímu nádraží se co do pachových vjemů nic nevyrovná, ale Belgičani překvapili! V bruselským podchodu zjevně na stěny močí mnohem víc chlapů než v Praze, dokonce i pár sličných bezdomovců jsem zahlédla...
Tím ovšem podobnosti nekončí: v nádražní hale sice mají spoustu přepážek, ale v hustým provozu jako naschvál fungovaly jen dvě a před těma se tvořily desítky metrů dlouhý fronty. Jenže "český člověk" je dost trénovaný a fronta přes celou halu ho nerozhodí, ba vyvolá v něm nostalgii. A nerozhodí ho ani to, nad čím kroutili hlavou všichni pasažéři.
Krátce před Antwerpami ve vlaku (přiznávám: ve čtyřech jazycích) hlásili, že kvůli technické závadě nedojedeme až na předpokládané nádraží Antwerpen Centraal, a tak všichni, kdo tam chtějí, musejí přestoupit. Smířená s osudem jsem se stovkami dalších nešťastníků vylezla na perón a jala se hledat jiný spoj, když v tom v rozhlase zapraskalo a milý hlas oznámil, že zpráva o závadě se jaksi nepotvrdila a že si všichni zase můžeme nastoupit do stejného vlaku, ze kterého jsem před chvílí vystoupili. Zmatení cizinci, naštvaní domácí a spokojená liška, které ve srovnání s manévry českých ajznboňáků připadá tato peripetie jako zábavný zádrhel.
Konec dobrý, všechno dobré... V Antwerpách jsem si báječně nakoupila, utratila skoro všechny prachy, který jsem si vzala (uvážlivě jsem se ráno nerozhodla vzít si nějkou kulatější sumičku) a hlášení během zpáteční cesty - "upozorňujeme všechny cestující, aby si dávali pozor na osobní věci, jelikož ve vlaku operují kapsáři" - se mě už moc netýkalo.

Komentáře

Tony Kapsička píše…
Mila Kmotro, zajimavy moment Tveho psani je mezinarodni srovnani moceni chlapku na verejnosti. Sve k tomu ma i takovy Martin Stropnicky...

Název| Ital na Královských Vinohradech (rozhovor s Martinem Stropnickým)
Autor| Jiří Peňás
Zdroj| Týden


* Když jste se po letech v diplomatických službách opět vracel do vlasti, na co jste si musel nejvíce zvykat?

Byly to dvě věci. Přiznám se, že jedním z mých silných počátečních vjemů bylo zarážející množství mužů močících v Praze za bílého dne. To je něco, s čím jsem se nikde ve světě nesetkal. Zpočátku jsem z toho byl zaražený a otřesený. Na tyto pro mě nezvyklé výjevy jsem narážel třeba v osm ráno, když šly děti do školy. Viděl jsem třeba mladého muže, který toto činil, přičemž nepřerušoval rozhovor se svou dívkou.

* Skutečně se v Římě veřejně nemočí?

Ne, ani ti barbone čili římští clochardi, tedy u nás bezdomovci, to nečiní s takovou samozřejmostí na veřejných místech. Zalezou si pod most.

* Asi jsou lépe vychovaní. Ten druhý otřes?

To je způsob, jakým řídíme automobily. To je něco nevídaného. Myslím, že vůbec nemáme právo utahovat si z Turků nebo Pákistánců. Jsme nesrovnatelně horší, jezdíme jako lítá zvěř. Souvisí to, myslím, s pomateným kultem chlapství. Začíná to už tím, že synům říkáme, že chlap nebrečí. To je nesmysl. Spoustu kluků to pak žene někam, kde se ani necítí dobře. Netvrdím, že chlap má být přecitlivělý, ale ten kult macha-Slovana, ten je mi protivný.

* Ale v Itálii je také silný kult samce, macha. "Latin lover", románský milenec, to je přece pojem...

Ale to jsou nálepky, každodennost je jiná. Je to vidět na vztahu k ženám: Ital, když si namlouvá ženu, tak je u toho skutečně kouzelný. Že je to zážitek, mohou možná potvrdit mnohé české turistky.
kmotra liška píše…
No jo, myslela jsem si, že češi jsou v močení přeborníci, jelikož nedávno jsem spatřila kravaťáka za bílého dne močit na frekventované křižovatce v centru Prahy, lidi chodili kolem a ten čůrek jakoby nic překračovali. Komu není rady...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...