No skutečně, připadám si tu jako doma. Ne, že bych byla nějak výjimečně přizpůsobivá, ale Belgie a Čechy toho mají společnýho víc, než by se mohlo zdát. Můj respekt před "pokročilým Západem" se pomalu rozplývá, a díky tomu pro mě tahle země začíná mít lidskej rozměr.
Nedávno jsem narazila na oprvadu velmi nerudnou pokladní v sámošce, byla nervní, nákup markovala s nejvyšším odporem, potravinama házela tak, aby dělaly co největší rámus a dost často a ostentativně se zhnuseně rozhlížela nebo dramaticky zvedala oči v sloup. Lidi, kteří stáli ve frontě za mnou to možná štvalo, ale já si rázem připadala jako v Tescu na Národní, prostě jako doma...
Home, sweet home, napadlo mě i dnes, když jsem mířila na nádraží a odtud do Antwerp. Naivně jsem si myslela, že pražskýmu hlavnímu nádraží se co do pachových vjemů nic nevyrovná, ale Belgičani překvapili! V bruselským podchodu zjevně na stěny močí mnohem víc chlapů než v Praze, dokonce i pár sličných bezdomovců jsem zahlédla...
Tím ovšem podobnosti nekončí: v nádražní hale sice mají spoustu přepážek, ale v hustým provozu jako naschvál fungovaly jen dvě a před těma se tvořily desítky metrů dlouhý fronty. Jenže "český člověk" je dost trénovaný a fronta přes celou halu ho nerozhodí, ba vyvolá v něm nostalgii. A nerozhodí ho ani to, nad čím kroutili hlavou všichni pasažéři.
Krátce před Antwerpami ve vlaku (přiznávám: ve čtyřech jazycích) hlásili, že kvůli technické závadě nedojedeme až na předpokládané nádraží Antwerpen Centraal, a tak všichni, kdo tam chtějí, musejí přestoupit. Smířená s osudem jsem se stovkami dalších nešťastníků vylezla na perón a jala se hledat jiný spoj, když v tom v rozhlase zapraskalo a milý hlas oznámil, že zpráva o závadě se jaksi nepotvrdila a že si všichni zase můžeme nastoupit do stejného vlaku, ze kterého jsem před chvílí vystoupili. Zmatení cizinci, naštvaní domácí a spokojená liška, které ve srovnání s manévry českých ajznboňáků připadá tato peripetie jako zábavný zádrhel.
Konec dobrý, všechno dobré... V Antwerpách jsem si báječně nakoupila, utratila skoro všechny prachy, který jsem si vzala (uvážlivě jsem se ráno nerozhodla vzít si nějkou kulatější sumičku) a hlášení během zpáteční cesty - "upozorňujeme všechny cestující, aby si dávali pozor na osobní věci, jelikož ve vlaku operují kapsáři" - se mě už moc netýkalo.
Nedávno jsem narazila na oprvadu velmi nerudnou pokladní v sámošce, byla nervní, nákup markovala s nejvyšším odporem, potravinama házela tak, aby dělaly co největší rámus a dost často a ostentativně se zhnuseně rozhlížela nebo dramaticky zvedala oči v sloup. Lidi, kteří stáli ve frontě za mnou to možná štvalo, ale já si rázem připadala jako v Tescu na Národní, prostě jako doma...
Home, sweet home, napadlo mě i dnes, když jsem mířila na nádraží a odtud do Antwerp. Naivně jsem si myslela, že pražskýmu hlavnímu nádraží se co do pachových vjemů nic nevyrovná, ale Belgičani překvapili! V bruselským podchodu zjevně na stěny močí mnohem víc chlapů než v Praze, dokonce i pár sličných bezdomovců jsem zahlédla...
Tím ovšem podobnosti nekončí: v nádražní hale sice mají spoustu přepážek, ale v hustým provozu jako naschvál fungovaly jen dvě a před těma se tvořily desítky metrů dlouhý fronty. Jenže "český člověk" je dost trénovaný a fronta přes celou halu ho nerozhodí, ba vyvolá v něm nostalgii. A nerozhodí ho ani to, nad čím kroutili hlavou všichni pasažéři.
Krátce před Antwerpami ve vlaku (přiznávám: ve čtyřech jazycích) hlásili, že kvůli technické závadě nedojedeme až na předpokládané nádraží Antwerpen Centraal, a tak všichni, kdo tam chtějí, musejí přestoupit. Smířená s osudem jsem se stovkami dalších nešťastníků vylezla na perón a jala se hledat jiný spoj, když v tom v rozhlase zapraskalo a milý hlas oznámil, že zpráva o závadě se jaksi nepotvrdila a že si všichni zase můžeme nastoupit do stejného vlaku, ze kterého jsem před chvílí vystoupili. Zmatení cizinci, naštvaní domácí a spokojená liška, které ve srovnání s manévry českých ajznboňáků připadá tato peripetie jako zábavný zádrhel.
Konec dobrý, všechno dobré... V Antwerpách jsem si báječně nakoupila, utratila skoro všechny prachy, který jsem si vzala (uvážlivě jsem se ráno nerozhodla vzít si nějkou kulatější sumičku) a hlášení během zpáteční cesty - "upozorňujeme všechny cestující, aby si dávali pozor na osobní věci, jelikož ve vlaku operují kapsáři" - se mě už moc netýkalo.
Komentáře
Název| Ital na Královských Vinohradech (rozhovor s Martinem Stropnickým)
Autor| Jiří Peňás
Zdroj| Týden
* Když jste se po letech v diplomatických službách opět vracel do vlasti, na co jste si musel nejvíce zvykat?
Byly to dvě věci. Přiznám se, že jedním z mých silných počátečních vjemů bylo zarážející množství mužů močících v Praze za bílého dne. To je něco, s čím jsem se nikde ve světě nesetkal. Zpočátku jsem z toho byl zaražený a otřesený. Na tyto pro mě nezvyklé výjevy jsem narážel třeba v osm ráno, když šly děti do školy. Viděl jsem třeba mladého muže, který toto činil, přičemž nepřerušoval rozhovor se svou dívkou.
* Skutečně se v Římě veřejně nemočí?
Ne, ani ti barbone čili římští clochardi, tedy u nás bezdomovci, to nečiní s takovou samozřejmostí na veřejných místech. Zalezou si pod most.
* Asi jsou lépe vychovaní. Ten druhý otřes?
To je způsob, jakým řídíme automobily. To je něco nevídaného. Myslím, že vůbec nemáme právo utahovat si z Turků nebo Pákistánců. Jsme nesrovnatelně horší, jezdíme jako lítá zvěř. Souvisí to, myslím, s pomateným kultem chlapství. Začíná to už tím, že synům říkáme, že chlap nebrečí. To je nesmysl. Spoustu kluků to pak žene někam, kde se ani necítí dobře. Netvrdím, že chlap má být přecitlivělý, ale ten kult macha-Slovana, ten je mi protivný.
* Ale v Itálii je také silný kult samce, macha. "Latin lover", románský milenec, to je přece pojem...
Ale to jsou nálepky, každodennost je jiná. Je to vidět na vztahu k ženám: Ital, když si namlouvá ženu, tak je u toho skutečně kouzelný. Že je to zážitek, mohou možná potvrdit mnohé české turistky.