Bylo pokořeno další pamětihodné město: Bruggy! Ale nedalo se snadno...
Bruggy jsou hodinu cesty z Bruselu; to se vydáte jakoby vlakem k moři, ale včas vystoupíte. Nádherné zachovalé historické centrum, které si neobyčejně užijete, a užili byste si ho ještě víc, kdyby s vámi z toho vlaku nevystoupila miliarda turistů (ale my jsme přece taky turisti, namítá moje žena na moje brumlání... to teda nejsme!). Takže se v uličkách mezi cihlovými domy přetlačujete s cizáky (jedete do Brugg, protože už jste dlouho neslyšeli češtinu) a neustále lezete někomu do záběru. Chcete se projete po kanále lodí (ano, takové malé Benátky), ale míchá vás, že musíte stát půl hodiny frontu; projížďka vás nadchne, ale pak zjistíte, že procházka podél kanálu je možná lepší, protože se můžete zastavit a koukat... ale toho kormorána v boji s rybou byste z břehu neviděli! A tu bohorovnou labuť, která přece nebude uhejbat lodi s třiceti lidma, taky ne! A neměli byste ten důvěrnej pocit seznámení s městem: každou chvilku by mohla loď přirazit ke schůdkům, odkud by se dalo vejít z vody přímo domů k nějakým Brugganům, co si uvnitř užívají siesty (venku je vedro jak v Benátkách...) a turisty maj na háku.
V Bruggách je toho k vidění strašně moc, ale my jsme po šesti hodinách chození stejně museli přiznat, že jsme nezvládli skoro nic. Jistě, domy, kostely, mušle, voda, park, bleší trh (kořist! vývrtka!), náměstí, radnice, turistky... nic, zkrátka. Takže teď k těm sochám...
V Bruggách maj v katedrále Michalagelovu Madonu, ale tu jsme neviděli, protože nám kostel zavřeli. V Bruselu maj čůrajícího chlapečka, což ví každej. Prosím vás důrazně: vykašlete se na něj, nestojí to za to. Mám podezření, že to ví velmi dobře i Belgičani, pročež stvořili i čůrající holčičku a čůrajícího pejska, ale to už každej neví. Pro mě je to doklad specifickýho přístupu k veřejným sochám, kterej se podle všeho neomezuje jen na Belgii. V Lucemburku maj sousoší středověkých kejklířů: posaďte se před něj a zkuste si rozmyslet, jestli se vám líbí, nebo vás děsí. Na pěší zóně tamtéž je pak fontána složená z muzikantů a oveček. Viděl jsem tam jednoho chlapečka, kterej zjevně nevěřil svým očím. V Bruggách maj za katedrálou moderní, působivý čtyři jezdce apokalypsy, o kus dál je fontána, kde tryská voda z koňských hlav, a do třetice fixaci na koně dokládá sousoší "Zeus, Leda, Prométheus a Pegas zavítali do Brugg" (nekecám!). Leda je nahatá a opilá, Zeus je labuť, Prométheus je drožkář a Pegas zapřaženej do bryčky se tak jako šklebí... U kanálu je na vrcholu špičatýho štítu figura muže s vlajícím pláštěm a obřím kružítkem- zednář, pochopitelně; i v Lucemburku jsem viděl jakéhosi kentaura s DVĚMA kružítky. Tohle všechno jsou jen náhodně vybraný bizarnosti - na tajemný sousoší ze všech historickejch období narazíte na každým kroku. Moje oblíbená dvojice z Brugg: moderně, v nesmírně ladným náznaku stylizovaná madonka v nárožním výklenku středověkýho domu u kanálu, zjevně nahradila původní ztracenou sošku; a na protější straně kanálu nahá ženská figura jen tak si ležící na trávníku...
Belgický sochy by si prostě zasloužily samostatnej rozbor, na kterej pochopitelně nemám gebír; uzavřu asi tak, že je dobře se dívat - je na co.
PS. Spolu s vedrem dorazili do Bruselu belgičtí skauti. Tím myslím VŠICHNI belgičtí skauti. Jako kobylky. Sto tisíc. Poměrně uřvaná banda, musím říct. Přeplňovali metro. Obsazovali vlaky. Ty jejich stejnokroje. Smířily mě s tím jen odrostlejší skautky a fešné náčelnice, ale stejně se nemůžu ubrátit myšlence, že se to Baden-Powellovi trochu vymklo z rukou.
Bruggy jsou hodinu cesty z Bruselu; to se vydáte jakoby vlakem k moři, ale včas vystoupíte. Nádherné zachovalé historické centrum, které si neobyčejně užijete, a užili byste si ho ještě víc, kdyby s vámi z toho vlaku nevystoupila miliarda turistů (ale my jsme přece taky turisti, namítá moje žena na moje brumlání... to teda nejsme!). Takže se v uličkách mezi cihlovými domy přetlačujete s cizáky (jedete do Brugg, protože už jste dlouho neslyšeli češtinu) a neustále lezete někomu do záběru. Chcete se projete po kanále lodí (ano, takové malé Benátky), ale míchá vás, že musíte stát půl hodiny frontu; projížďka vás nadchne, ale pak zjistíte, že procházka podél kanálu je možná lepší, protože se můžete zastavit a koukat... ale toho kormorána v boji s rybou byste z břehu neviděli! A tu bohorovnou labuť, která přece nebude uhejbat lodi s třiceti lidma, taky ne! A neměli byste ten důvěrnej pocit seznámení s městem: každou chvilku by mohla loď přirazit ke schůdkům, odkud by se dalo vejít z vody přímo domů k nějakým Brugganům, co si uvnitř užívají siesty (venku je vedro jak v Benátkách...) a turisty maj na háku.
V Bruggách je toho k vidění strašně moc, ale my jsme po šesti hodinách chození stejně museli přiznat, že jsme nezvládli skoro nic. Jistě, domy, kostely, mušle, voda, park, bleší trh (kořist! vývrtka!), náměstí, radnice, turistky... nic, zkrátka. Takže teď k těm sochám...
V Bruggách maj v katedrále Michalagelovu Madonu, ale tu jsme neviděli, protože nám kostel zavřeli. V Bruselu maj čůrajícího chlapečka, což ví každej. Prosím vás důrazně: vykašlete se na něj, nestojí to za to. Mám podezření, že to ví velmi dobře i Belgičani, pročež stvořili i čůrající holčičku a čůrajícího pejska, ale to už každej neví. Pro mě je to doklad specifickýho přístupu k veřejným sochám, kterej se podle všeho neomezuje jen na Belgii. V Lucemburku maj sousoší středověkých kejklířů: posaďte se před něj a zkuste si rozmyslet, jestli se vám líbí, nebo vás děsí. Na pěší zóně tamtéž je pak fontána složená z muzikantů a oveček. Viděl jsem tam jednoho chlapečka, kterej zjevně nevěřil svým očím. V Bruggách maj za katedrálou moderní, působivý čtyři jezdce apokalypsy, o kus dál je fontána, kde tryská voda z koňských hlav, a do třetice fixaci na koně dokládá sousoší "Zeus, Leda, Prométheus a Pegas zavítali do Brugg" (nekecám!). Leda je nahatá a opilá, Zeus je labuť, Prométheus je drožkář a Pegas zapřaženej do bryčky se tak jako šklebí... U kanálu je na vrcholu špičatýho štítu figura muže s vlajícím pláštěm a obřím kružítkem- zednář, pochopitelně; i v Lucemburku jsem viděl jakéhosi kentaura s DVĚMA kružítky. Tohle všechno jsou jen náhodně vybraný bizarnosti - na tajemný sousoší ze všech historickejch období narazíte na každým kroku. Moje oblíbená dvojice z Brugg: moderně, v nesmírně ladným náznaku stylizovaná madonka v nárožním výklenku středověkýho domu u kanálu, zjevně nahradila původní ztracenou sošku; a na protější straně kanálu nahá ženská figura jen tak si ležící na trávníku...
Belgický sochy by si prostě zasloužily samostatnej rozbor, na kterej pochopitelně nemám gebír; uzavřu asi tak, že je dobře se dívat - je na co.
PS. Spolu s vedrem dorazili do Bruselu belgičtí skauti. Tím myslím VŠICHNI belgičtí skauti. Jako kobylky. Sto tisíc. Poměrně uřvaná banda, musím říct. Přeplňovali metro. Obsazovali vlaky. Ty jejich stejnokroje. Smířily mě s tím jen odrostlejší skautky a fešné náčelnice, ale stejně se nemůžu ubrátit myšlence, že se to Baden-Powellovi trochu vymklo z rukou.
Komentáře