Přeskočit na hlavní obsah

bruggy a sochy

Bylo pokořeno další pamětihodné město: Bruggy! Ale nedalo se snadno...
Bruggy jsou hodinu cesty z Bruselu; to se vydáte jakoby vlakem k moři, ale včas vystoupíte. Nádherné zachovalé historické centrum, které si neobyčejně užijete, a užili byste si ho ještě víc, kdyby s vámi z toho vlaku nevystoupila miliarda turistů (ale my jsme přece taky turisti, namítá moje žena na moje brumlání... to teda nejsme!). Takže se v uličkách mezi cihlovými domy přetlačujete s cizáky (jedete do Brugg, protože už jste dlouho neslyšeli češtinu) a neustále lezete někomu do záběru. Chcete se projete po kanále lodí (ano, takové malé Benátky), ale míchá vás, že musíte stát půl hodiny frontu; projížďka vás nadchne, ale pak zjistíte, že procházka podél kanálu je možná lepší, protože se můžete zastavit a koukat... ale toho kormorána v boji s rybou byste z břehu neviděli! A tu bohorovnou labuť, která přece nebude uhejbat lodi s třiceti lidma, taky ne! A neměli byste ten důvěrnej pocit seznámení s městem: každou chvilku by mohla loď přirazit ke schůdkům, odkud by se dalo vejít z vody přímo domů k nějakým Brugganům, co si uvnitř užívají siesty (venku je vedro jak v Benátkách...) a turisty maj na háku.
V Bruggách je toho k vidění strašně moc, ale my jsme po šesti hodinách chození stejně museli přiznat, že jsme nezvládli skoro nic. Jistě, domy, kostely, mušle, voda, park, bleší trh (kořist! vývrtka!), náměstí, radnice, turistky... nic, zkrátka. Takže teď k těm sochám...
V Bruggách maj v katedrále Michalagelovu Madonu, ale tu jsme neviděli, protože nám kostel zavřeli. V Bruselu maj čůrajícího chlapečka, což ví každej. Prosím vás důrazně: vykašlete se na něj, nestojí to za to. Mám podezření, že to ví velmi dobře i Belgičani, pročež stvořili i čůrající holčičku a čůrajícího pejska, ale to už každej neví. Pro mě je to doklad specifickýho přístupu k veřejným sochám, kterej se podle všeho neomezuje jen na Belgii. V Lucemburku maj sousoší středověkých kejklířů: posaďte se před něj a zkuste si rozmyslet, jestli se vám líbí, nebo vás děsí. Na pěší zóně tamtéž je pak fontána složená z muzikantů a oveček. Viděl jsem tam jednoho chlapečka, kterej zjevně nevěřil svým očím. V Bruggách maj za katedrálou moderní, působivý čtyři jezdce apokalypsy, o kus dál je fontána, kde tryská voda z koňských hlav, a do třetice fixaci na koně dokládá sousoší "Zeus, Leda, Prométheus a Pegas zavítali do Brugg" (nekecám!). Leda je nahatá a opilá, Zeus je labuť, Prométheus je drožkář a Pegas zapřaženej do bryčky se tak jako šklebí... U kanálu je na vrcholu špičatýho štítu figura muže s vlajícím pláštěm a obřím kružítkem- zednář, pochopitelně; i v Lucemburku jsem viděl jakéhosi kentaura s DVĚMA kružítky. Tohle všechno jsou jen náhodně vybraný bizarnosti - na tajemný sousoší ze všech historickejch období narazíte na každým kroku. Moje oblíbená dvojice z Brugg: moderně, v nesmírně ladným náznaku stylizovaná madonka v nárožním výklenku středověkýho domu u kanálu, zjevně nahradila původní ztracenou sošku; a na protější straně kanálu nahá ženská figura jen tak si ležící na trávníku...
Belgický sochy by si prostě zasloužily samostatnej rozbor, na kterej pochopitelně nemám gebír; uzavřu asi tak, že je dobře se dívat - je na co.
PS. Spolu s vedrem dorazili do Bruselu belgičtí skauti. Tím myslím VŠICHNI belgičtí skauti. Jako kobylky. Sto tisíc. Poměrně uřvaná banda, musím říct. Přeplňovali metro. Obsazovali vlaky. Ty jejich stejnokroje. Smířily mě s tím jen odrostlejší skautky a fešné náčelnice, ale stejně se nemůžu ubrátit myšlence, že se to Baden-Powellovi trochu vymklo z rukou.

Komentáře

Kristina píše…
Jen k těm fontánám, já jsem zase byla v Bom Jesus de Monte (Dobrý Ježíš na Hoře, nebo z Hory..to záleží na překladu), což je prý nejvýznamnější poutní místo Portugalska. Je to fakt na hoře, musí se tam vstoupat po dlouhém schodišti, na kterém jsou po každých 50 metrech kapličky s šílenými barokními sousošími v životní velikosti znázorňujícími jednotlivá zastavení křížové cesty, u každé té kapličky je fontána (jak tam nahoru do toho kopce vedou vodu mi fakt nebylo jasný)..ale to ještě nic není, když se konečně došplhá na vrchol, tak se musí projít labyrintem, kde jsou postupně fontány znázorňující jednotlivé smysly,takže jedné postavě teče voda z uší, další z nosu, další z pusy atd. Nejvýživnější ovšem byl zrak, kterému teče voda z očí a to tak, že tryská z obnažených trubek, takže je to jako by ta postava měla šnečí tykadla..

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...