Kmotra liška & Sultán Tyrl

Když jsem byl mladý, chodil jsem na koncerty tančit. (Nepočítám doby, kdy byly v klubech židle; ano, i to pamatuju.) To si ovšem uvědomuju až zpětně, kdy už na koncerty tančit nechodím. Tohle poznání mě ohromilo před časem, i tázal jsem se, proč již nechodím tančit na koncerty? A skutečně již na koncerty tančit nechodím? Takto: kapely, na které jsem tančíval, již neexistují (kams uplynula, Vltavo?!). A začal jsem taky chodit na náročnější hudbu, na kterou se tančit nedá. Což konečně taky není špatné. No a neochotně doznávám, že mě v mém pokročilém věku k tanci jen tak něco nevybudí. Ale co je nejhorší: začal jsem vnímat, že na koncerty se mnou chodí i další lidi. A ty lidi... mě s..ou a kazí mi zážitek z hudby. Ne vždycky. Nedávno jsem byl na kapele Unsane ("Nepříčetný"), kterou mí známí vychvalovali coby mezní událost v pokusech o zdolání hlukového prahu bolesti, zkombinovanou s hráčskou jistotou a schopností zachovat písňovou formu. Vyklubal se z toho příjemný večer, kapel...

Řidičové pražské MHD jsou různí. Jsou mezi nimi jasní psychopati - někteří si v kabince hovoří sami pro sebe, jiní sprostě nadávají kolemjedoucím autům tak, že je to slyšet až v druhém vagoně. Spousta tramvajáků je škodolibých: klasikou pražských zastávek je zábava "chyť mě, když to dokážeš", tj. umění zavřít dveře před nosem supějícím pasažérům přesně před nosem, někdy dovedené k dokonalosti tak, že tramvaj popojede pět metrů do křižovatky, kde pak několik minut stojí na červenou - dívat se na rozvážně se rozjíždějící tramvaj, kterou člověk o pár vteřin nestihl, je opravdu geniální masochistická slast. Někteří řidiči jsou přímo zlomyslní - co takhle zastavit tramvaj na vzáleném konci zcela prázdného nástupního ostrůvku a kochat se tím, jak se ke dveřím ženou zmatení cizinci, babky s berlemi a matky s kočárky... Někteří jsou netrpěliví a snaží se nastupování urychlit dveřním bzučákem ve chvíli, kdy dvacetihlavý hrozen lidí teprve vystupuje. Někteří jsou zapálení a hlasí do tr...

Tak jsme oslavili druhé výročí svatby. (Mám na mysli naši svatbu, pochopitelně.) Má milá vymyslela tajný výlet. To mám rád. Nemusím se o nic starat, jsem příjemně překvapen, těším se a obdivuji nápady své ženy. Naším cílem, jak se ukázalo, byl Jáchymov. Lázeňský dům Radium Palace, luxusní prvorepublikové zařízení s mezinárodní klientelou (Arabové, Němci, Rusové, Nuselané), víkendový relaxační pobyt s roztomilými ukázkami místních kúr. Cool. Některé kúry jsme pravda vynechali - gymnastiku v bazénu nebo solnou jeskyni (prej to báječně nahradí pobyt u moře, chybí akorát slunce, písek... a to moře). Co jsme tedy absolvovali? Koupel v radonové vodě ("moc tam sebou nemelte, aby se nezačal uvolňovat radiaktivní plyn"), která se čerpá z dolů, kde političtí vezňové kutali uran pro zas_aný komouše. Suchou koupel (nojo!) v igeliťáku napuštěným céódvě, oxygenoterapii (máte v nose hadičku a inhalujete kyslík, strašná nuda), masáž, koupel s bublinkama. V mezičase jsme se nestydatě, s požit...

Tak už jsem se vzpamatovala po středoevropském přesunu Brusel-Praha, a i když se žádnej akutní kulturní šok nekonal, tak nějak doufám, že tu nezůstanu navěky. Blog původně založenej čistě utilitárně jako nástroj, jak vás ušetřit nežádaných hromadných mailů, si asi z nostalgie nechám. Aspoň si udržím základní disciplínu a neshniju... Tak příjemnou zábavu a pěkný babí léto.