Přeskočit na hlavní obsah

Nové koště. Filmovým recenzentem II.

Je třeba vyzkoušet novou klávesnici, kterou jsem právě zakoupil. Je to výkřik techniky, ergonomická, taková prohnutá, jako by si na normání klávesnici sednul někdo holým zadkem. Mhmm.
Tak třeba co takovýto záznam: dneska si čtu při puštěným rádiu novou Premiere, kde je článek o Rain Manovi. Ve chvíli, kdy dočtu informaci o tom, že roli Raymonda měl původně hrát Bill Murray, se zpěvák ozve: "...fake Rain Man..." - a venku navíc prší! To je důkaz, že Bůh existuje. Doufám, že taky čte blogy.

Jeden restík: zase jsem viděl film - tedy včera jsem viděl The Simpsons: The Movie, a to bylo pochopitelně vynikající, ale o tom není třeba se rozepisovat. Viděl jsem také film Bestiář. V Premiere ho v rubrice DVD anoncují jako tragikomedii, se třemi hvězdičkami. Aha, tak jsem to asi přece jen nepochopil.
Podle mě (a Kmotra to taky říká) to byla nevídaná slátanina, ve který byl špatný i Karel Roden. Dialogy ("to není fér, rýpat do rány, která se sotva zahojila") byly hovadné, a jejich schizofrenické balancování mezi stylovými rovinami, to byl případ pro lingvopsychiatra. Hrdinové byli vycucaní z prstu (hrdinka-modelka současně pracuje v ženském magazínu, píše na fildě diplomku o Elfriede Jelinekové, umírá láskou, jezdí po Evropě, zpytuje se, tahá se se třema chlapama najednou... hádejte, co z toho všeho v tom filmu není vidět - ano, hodiny a hodiny práce u počítače na té diplomce). Příběh nijaký (hrdinka miluje Rodena, on ji nemiluje, takže ona se rozhodne trápit jiné muže, což spočívá v tom, že s nima mám dojem spí; a to je celý). Jediná postava, který se dalo trochu věřit, byl student, který hlavní hrdinku kdoví proč miluje (ale kvůli jejímu intelektu asi ne, její výstřih je tam vidět nepoměrně častěji) - ovšem ona jeho ne, což je fakt originální - ale zas mu může říkat takové debility jako "díky Honzo, jsi opravdový přítel".
Asi ve třetině jsem si přestal klást otázku "proboha, jak tohle můžou myslet vážně?!" a začal se zamýšlet nad možností, že to vážně nemyslej, že nás celou dobu tahaj za fusekli a že je to dokonalá parodie - jenom se nemoh přijít na to, čeho parodie. Ale něco mě nutí se k tomu pořád vracet a číst vše dosud zmíněné jako zcizující signály. Třeba hrdinku hraje slovenská herečka a její rodiče slovenští herci, a divák to ví, ale všechny je nechali nadabovat - aby ještě víc dali najevo, že věci jsou jiné, než se jeví!
No ale přes všechnu vstřícnost a interpretační otevřenost jsem pořád nepřišel na to, jak to teda je. Leda snad... Pavlásková s Nesvadbovou daly najevo svůj nesouhlas s tím, že Jelineková dostala nobelovku... jasně, natočily slátaninu, kde o ní nechali napsat diplomku nemožnou pindu... my ti ukážeme, Elfrído!
Jenom doufám, že ten film nevzniknul před tou nobelovkou, to už bych nerozuměl vůbec ničemu.

Komentáře

Anonymní píše…
ale fuj, na upřímnou autorskou výpověd se do kina chodilo tak před třiceti-čtyřiceti léty. Chodit dnes do kina a dumat, co jsem to vlastně viděl - kdes to viděl, Sultáne? Do kina se chodí vypnout s automatickým předpokladem, že jdu na blbost. Na Felliniho si zajdi do levnejch knih. Já jsem třeba dneska krásne vypnul na Owenovi, "Sejmi je všechny" se ten opus jmenoval. Hloupoučké, naprosto nesmyslné a tuze zábavné. Po shlédnutí si zaručeně nebudeš klást žádné otázky, akorát se budeš nevěřícně a přiblble usmívat. Tak to má být.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...