Blog usíná jako Růža Šípkovic. Sliboval jsem zaplňovat hluchá místa typografickým rozjímáním, načež jsem zjistil, že na to nemám pojmový aparát, takže bych se musel omezovat na tradičně od boku házené jalové soudy, které by kroužily kolem dogmatu "Oldřich Hlavsa je bůh". Takže jindy. Ale ke knihám mám co říct jako jazykověd: nedávno jsem si uvědomil, že slovo "knihy" nemá v reálném světě singulár, a co víc, neskloňuje se, ale stupňuje: knihy, mnoho knih, kurevsky mnoho knih. Onehdy jsem z kurevsky mnoha knih vyčlenil nemálo knih a odvlekl je z domu. Knihy! Knihy k mání! Nechybí někomu knihy? Apeluji na vás: zachovejme celosvětovou knižní rovnováhu! Pod kurevsky mnoha knihami v Nuslích se jižjiž hroutí časoprostor do černé díry! Kataklysma!
Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo. Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Komentáře