Kmotra liška & Sultán Tyrl

Po několika dnech strávených dřevorubectvím - po kterém celkem logicky a nevyhnutelně následoval relax u piva a televize - se vracím k intelektuální činnosti. Snažím se zapomenout na inteligentní prací prášky, na ženy tahající s sebou i na večírky a na návštěvy svůj persil nebo pervol nebo peresam nebo petržel, na vložky s aktivní ochranou, na borce, kteří se díky tupým překladatelům v českých reklamních agenturách (a jinde) myjí jinak než my ostatní. Vracím se ku své práci s jazykem a čelím (v zaměstnání) nové výzvě: stylizovat text tak, aby působil co nejvíc substandardně, a přitom autenticky. Je to zajímavá zkušenost: snažit se v písmu vyjádřit artikulaci pokud možno co nejnedbalejší, přesně postihnout línou výslovnost, všemožnou nenoremnost, být důsledný v tom, aby to bylo ne-spisovné; a přitom spisovnou polohu znám ze školy i z četby v zásadě dokonale, byť jí (stejně jako my všichni) obvykle nehovořím. Nehovořívám. Několikrát po sobě ten text čtu, a zas a znova se přistihnu, že js...

Snad mi dívky tuhle indiskreci odpustí, ale taková potenciálně beletrizovatelná příhoda prostě nemůže zůstat ležet ladem. (Nakonec, stejně už jsme ji všechny vyprávěly, že?) Vypravily jsme se na výlet do Jeseníků. Pětičlenná dívčí výprava včetně Lišky, nálada bojovná, nezkazil ji ani pach moči (snad psí?) v jedné z našich luxusních chatových ložnic, ani imbecilní obsluha v přilehlé restauraci, ani její zavírací hodina (sladkých 21:00). A tak jsme se zčerstva vypravily na výlet na Praděd, výchozí bod cca 860 metrů nad mořem, cílový bod kolem 1300 metrů nad mořem, délka stoupání 7 kilometrů, 6 naučných tabulí. Aspoň pro Lišku, která jako by v gravidním stavu přišla o jednu plíci, v podstatě olympijský (a nakonec šťastně vrcholový:-) výkon. Příjemně unaveny po přestálém trápení, užily jsme si dvouhodinový oběd na Ovčárně a občertveny pokračovaly dál hřebenovou trasou. Jenže ouha, cesta asfaltová, na ní davy, které se do kopce vyvezly autobusem, ženy v lodičkách, staříci o holích, děti v ...

Ne, neviděl jsem Máj, jenom trailer, ale ten byl natolik vydatný, že zvažuju, že film navštívím, abych se ujistil, že je tak pitomý, jak z traileru vysvítá, nebo třeba ještě pitomější. Trailer měl několik vrcholů, z toho jeden pozitivní (prsa). Jinak: Kukura vilně sevřeným hlasem šeptá dívčímu torzu Voníš svěcenou vodou (uch... kdyby řek mořskou... kdyby řek ohnivou... nebo chlorovanou, dávalo by to smysl); na kameru nalétávají strašidla, která patrně mají evokovat Strakonického dudáka blahé paměti... nebo Caspera... Javorský hraje kněze, který se rád zahledí do dívíčího výstřihu (jak objevná figura!), Tříska něco ušlechtile pateticky řve a mezitím pobíhá ten Matěj, kterého nikdo ani nenutí, aby se pokusil dostát svému předobrazu z básně: Máchovu osamělci, který nedokáže žít s lidmi, který v nejpůsobivější pasáži Máje prožívá drtivá muka strachu ze smrti - ne z popravy, ale z nicoty, která nastane potom. Panebože, českou moderní poezii nezaložily verše o hrdliččině hlasu, ale o času ne...