Snad mi dívky tuhle indiskreci odpustí, ale taková potenciálně beletrizovatelná příhoda prostě nemůže zůstat ležet ladem. (Nakonec, stejně už jsme ji všechny vyprávěly, že?)
Vypravily jsme se na výlet do Jeseníků. Pětičlenná dívčí výprava včetně Lišky, nálada bojovná, nezkazil ji ani pach moči (snad psí?) v jedné z našich luxusních chatových ložnic, ani imbecilní obsluha v přilehlé restauraci, ani její zavírací hodina (sladkých 21:00). A tak jsme se zčerstva vypravily na výlet na Praděd, výchozí bod cca 860 metrů nad mořem, cílový bod kolem 1300 metrů nad mořem, délka stoupání 7 kilometrů, 6 naučných tabulí. Aspoň pro Lišku, která jako by v gravidním stavu přišla o jednu plíci, v podstatě olympijský (a nakonec šťastně vrcholový:-) výkon. Příjemně unaveny po přestálém trápení, užily jsme si dvouhodinový oběd na Ovčárně a občertveny pokračovaly dál hřebenovou trasou.
Jenže ouha, cesta asfaltová, na ní davy, které se do kopce vyvezly autobusem, ženy v lodičkách, staříci o holích, děti v kočárcích, rodiny, zájezdy důchodců, Japonky s fotoaparáty, řev, koloběžky, celkově poněkud lufťácká atmosféra. V náhlém hnutí mysli jsme se rozhodly změnit kurz: rozcestník hlásil odbočku po modré, i rozvinuly jsme mapu a jaly se dumat. Po modré to vypadalo pěkně, slabé tři kilometry a pak bratru desetikilometrový okruh zpět domů. Obědová energie stále držela, davy se hrnuly, stezka vypadala romanticky a opuštěně, a tak hurá po ní.
Ano, tady přichází nutná peripetie. Cesta romantická byla, a to velmi. Byla ovšem též převelice strmá, klikatila se přes kameny a kmeny, klesání opravdu drastické, litovaly jsme ubožáky, kteří se šplhali opačným směrem. Tříkilometrový sestup do údolí, který měl původně trvat půlhodinku, se nakonec protáhl na dvě hodiny. A dole nás čekala krize:-)
Pod rozcestníkem jsme zastavily, rozvinuly mapu a podívaly se na hodinky. Prostým srovnáním zbývající kilometráže, zbývajících sil a hodin do setmění (zhruba tři) jsme dospěly k závěru, že dřív než před půlnocí zpátky nedojdeme. Nastala jemná hysterie. Teď už jsme byly chytré, teď už nám bylo jasné, co znamenaly ty nahuštěné vrstevnice na té části mapy, kterou jsme zrovna absolvovaly. Ale co teď?
Byly jsme za hřebenem, v úplně jiném údolí, než kam jsme se musely dostat, varianta opětného šplhu na Praděd se jevila nereálně (půlka plic, bolavé nohy, nejistá perspektiva...), alternativní varianta nejasná. Po silničce k přehradě Dlouhé stráně jezdili jen cyklisté, výhled na stop dost nejistý. Nakonec jsme se vydaly směrem do civilizace, sice úplně opačným směrem, než jsme potřebovaly, ale aspoň k lidem, silnicím a hospodám. Po dalších 7 kilometrech jsme dorazily do vsi, autobusová zastávka slibovala spoj do Šumperka, ale ten jaksi nedorazil, neboť silnice do Šumperka uzavřena. A tak odvážně začínáme prosazovat variantu taxi. Při nápojích v omšelém hotelu Musil voláme odvoz: pán souhlasí, nicméně cenu za jízdu odhaduje na tisíc korun českých. Navíc: sveze maximálně čtyři - a nás je pět!
Jelikož ovšem není jiné cesty, pana taxikáře povoláme. Dvě nešťastnice zůstávají v opuštěném horském letovisku a zbytek tradá domů. Tisíc korun se po absolvované trase jeví jako velmi slušná cena. Ušly jsme bratru 20 kilometrů a ejhle, cesta zpátky po silnici se prozáhne na 59 kilometrů. V devět večer je první dívčí várka na místě. Liška hlídá pelechy a osádka osobního automobilu se vydává na cestu pro trosečnice. Po nezbytných zajížďkách jsme všechny zase šťastně v močí páchnoucí ložnici v 11 večer. O tisícovku lehčí. Ale moudřejší. Už víme, že vrstevnice moc blízko u sebe neznačí nic dobrého. A že tři kilometry na mapě znamenají nekonečno ve skutečnosti. Ale zvládly jsme to elegantně. Příběh je na světě.
Vypravily jsme se na výlet do Jeseníků. Pětičlenná dívčí výprava včetně Lišky, nálada bojovná, nezkazil ji ani pach moči (snad psí?) v jedné z našich luxusních chatových ložnic, ani imbecilní obsluha v přilehlé restauraci, ani její zavírací hodina (sladkých 21:00). A tak jsme se zčerstva vypravily na výlet na Praděd, výchozí bod cca 860 metrů nad mořem, cílový bod kolem 1300 metrů nad mořem, délka stoupání 7 kilometrů, 6 naučných tabulí. Aspoň pro Lišku, která jako by v gravidním stavu přišla o jednu plíci, v podstatě olympijský (a nakonec šťastně vrcholový:-) výkon. Příjemně unaveny po přestálém trápení, užily jsme si dvouhodinový oběd na Ovčárně a občertveny pokračovaly dál hřebenovou trasou.
Jenže ouha, cesta asfaltová, na ní davy, které se do kopce vyvezly autobusem, ženy v lodičkách, staříci o holích, děti v kočárcích, rodiny, zájezdy důchodců, Japonky s fotoaparáty, řev, koloběžky, celkově poněkud lufťácká atmosféra. V náhlém hnutí mysli jsme se rozhodly změnit kurz: rozcestník hlásil odbočku po modré, i rozvinuly jsme mapu a jaly se dumat. Po modré to vypadalo pěkně, slabé tři kilometry a pak bratru desetikilometrový okruh zpět domů. Obědová energie stále držela, davy se hrnuly, stezka vypadala romanticky a opuštěně, a tak hurá po ní.
Ano, tady přichází nutná peripetie. Cesta romantická byla, a to velmi. Byla ovšem též převelice strmá, klikatila se přes kameny a kmeny, klesání opravdu drastické, litovaly jsme ubožáky, kteří se šplhali opačným směrem. Tříkilometrový sestup do údolí, který měl původně trvat půlhodinku, se nakonec protáhl na dvě hodiny. A dole nás čekala krize:-)
Pod rozcestníkem jsme zastavily, rozvinuly mapu a podívaly se na hodinky. Prostým srovnáním zbývající kilometráže, zbývajících sil a hodin do setmění (zhruba tři) jsme dospěly k závěru, že dřív než před půlnocí zpátky nedojdeme. Nastala jemná hysterie. Teď už jsme byly chytré, teď už nám bylo jasné, co znamenaly ty nahuštěné vrstevnice na té části mapy, kterou jsme zrovna absolvovaly. Ale co teď?
Byly jsme za hřebenem, v úplně jiném údolí, než kam jsme se musely dostat, varianta opětného šplhu na Praděd se jevila nereálně (půlka plic, bolavé nohy, nejistá perspektiva...), alternativní varianta nejasná. Po silničce k přehradě Dlouhé stráně jezdili jen cyklisté, výhled na stop dost nejistý. Nakonec jsme se vydaly směrem do civilizace, sice úplně opačným směrem, než jsme potřebovaly, ale aspoň k lidem, silnicím a hospodám. Po dalších 7 kilometrech jsme dorazily do vsi, autobusová zastávka slibovala spoj do Šumperka, ale ten jaksi nedorazil, neboť silnice do Šumperka uzavřena. A tak odvážně začínáme prosazovat variantu taxi. Při nápojích v omšelém hotelu Musil voláme odvoz: pán souhlasí, nicméně cenu za jízdu odhaduje na tisíc korun českých. Navíc: sveze maximálně čtyři - a nás je pět!
Jelikož ovšem není jiné cesty, pana taxikáře povoláme. Dvě nešťastnice zůstávají v opuštěném horském letovisku a zbytek tradá domů. Tisíc korun se po absolvované trase jeví jako velmi slušná cena. Ušly jsme bratru 20 kilometrů a ejhle, cesta zpátky po silnici se prozáhne na 59 kilometrů. V devět večer je první dívčí várka na místě. Liška hlídá pelechy a osádka osobního automobilu se vydává na cestu pro trosečnice. Po nezbytných zajížďkách jsme všechny zase šťastně v močí páchnoucí ložnici v 11 večer. O tisícovku lehčí. Ale moudřejší. Už víme, že vrstevnice moc blízko u sebe neznačí nic dobrého. A že tři kilometry na mapě znamenají nekonečno ve skutečnosti. Ale zvládly jsme to elegantně. Příběh je na světě.
Komentáře