Přeskočit na hlavní obsah

Sultán se bohorovně odkopává

Po několika dnech strávených dřevorubectvím - po kterém celkem logicky a nevyhnutelně následoval relax u piva a televize - se vracím k intelektuální činnosti. Snažím se zapomenout na inteligentní prací prášky, na ženy tahající s sebou i na večírky a na návštěvy svůj persil nebo pervol nebo peresam nebo petržel, na vložky s aktivní ochranou, na borce, kteří se díky tupým překladatelům v českých reklamních agenturách (a jinde) myjí jinak než my ostatní. Vracím se ku své práci s jazykem a čelím (v zaměstnání) nové výzvě: stylizovat text tak, aby působil co nejvíc substandardně, a přitom autenticky. Je to zajímavá zkušenost: snažit se v písmu vyjádřit artikulaci pokud možno co nejnedbalejší, přesně postihnout línou výslovnost, všemožnou nenoremnost, být důsledný v tom, aby to bylo ne-spisovné; a přitom spisovnou polohu znám ze školy i z četby v zásadě dokonale, byť jí (stejně jako my všichni) obvykle nehovořím. Nehovořívám. Několikrát po sobě ten text čtu, a zas a znova se přistihnu, že jsem někde nechal "jsem" místo "sem"; a uvažuju, jestli místo "není" dát "neni", nebo radši "nejni", jestli je přesnější "všicki", šicki" nebo snad "šickí". Je to osvěžující, a přitom (díky zažitosti normy) těžší než psát náležitě. A přitom leckomu to jde samo...

Ad tupí překladatelé z úvodu - aneb morová rána v podobě polovzdělanců. Měl jsem v ruce jakýsi dětský pseudočasopis, evidentně pseudopřeložený z angličtiny - zpod každé věty prosvítala anglická předloha, každá prozrazovala neschopnost fušerského překladatele přepnout z jednoho jazyka na druhý. Staré stesky - ale těchhle lidí, tedy mezi těmi, kdo mají vliv na jazyk veřejný, je zdá se většina... jsou placeni za něco, co neumí, a ani si to nejsou schopni uvědomit...
A jak že je to s umytými borci? Díváte se na to a jaksi to nedává smysl, ale když se náhodou seznámíte se slovenskou variantou, kde je řeč o "nečistých chalanoch" kteří mohou být čistí, začne vám svítat, že je zde anglická předloha, kde jsou nejspíš "dirty boys", kteří mohou být "clean". Jistě, tak elegantní znění se v češtině asi jen tak napodobit nedá, ale má to snad ospravedlnit tak debilní slogan jako "tak se myjí borci"? Jistě že ne. Ospravedlní ho leda to, že většina ostatních sloganů je ještě debilnější - ale možná ani to ne.

Ach ano, mohl a měl bych zde své opakované znechucení reklamou, dabingem, bulvárem, českým filmem a jinými hovadnostmi k zblití rozvinout do koncizního eseje o tom, jak polovzdělanci s vlivem v médiích kurví veřejný prostor, ale je půl dvanáctý v noci, já mám v sobě sedmičku ryzlinku, jsem unaven a nechci si kazit své elitářské sebeuspokojení. Tak snad příště.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...