Přeskočit na hlavní obsah

Neodeslaný posudek rukopisu

Milý pane,
jen ze zdvořilosti děkuji za rukopis, kterým jste se rozhodl oblažit naše nakladatelství. Zrovna jsme si říkali, že na pyramidu makulatury na dvorečku by se mělo ještě něco málo přihodit a pak to konečně všechno zapálit... ale nic ve zlém, jen žertuji, dopisy v koši nekončí a já jsem vaše dílo prolistoval, fakt.
Snad mi odpustíte, když neodolám a svěřím se vám s několika svými postřehy. Vnímavý člověk jako vy je jistě ocení. Poslední dobou se roztrhl pytel (kéž by se roztrhl těm, kdo to plodí) s tlustospisy, nejlépe ve třech svazcích, ale pět vypadá taky dobře, zaplněnými povětšině řídkým dějem, postavami s mimořádně debilními jmény, které mávají kušemi, tasí meče z pochev (pošev?) a obsedají koně obutí do škorní, a honí jiné postavy s debilními jmény, to vše za doprovodu komických dialogů. Nakonec se obvykle tasí ty meče a postavy umírají, což je většinou dobře.
Proboha proč to všecko? Že to prošlo Walteru Scottovi, ještě neznamená, že by se v tom smělo pokračovat. Jistě, podivným řízením osudu docela zabodoval Tolkien, když všecky ty kluky s luky obdařil magií. Jenže opakovaný vtip přestává být k smíchu, a když necháte postavu ve škorních a s debilním jménem mávat kouzelnou hůlkou, nic tím nezachráníte.
Patrně už jste vyrozuměl, že mě váš román právě neoslovil. Ovšem, lidé mají různé chutě, takže je docela dobře možné, že i ten váš tlustospis si někdo přečte. Radil bych vám ale, abyste ho nabízel jen lidem, kteří umí česky stejně povšechně jako vy. Nemluvme o čárkách a shodách, takové banality má na starosti korektor. Ale jsou i takoví estéti, představte si, kteří jsou na rodný jazyk docela citliví a po větách typu "Barevné peří křiklavých barev srovnané jedním směrem dodávalo muži na marnotratném vzhledu" jim naskakuje kopřivka a hledají žumpu, kam by tu slátaninu zahodili.
Já jsem vhodnou senkrůvnu našel, takže vám váš román nemohu poslat zpět. Tuším se smutkem, že vy a já tím pádem nebudeme přátelé, ale hřeje mě vědomí, že jsem zase jednou prokázal drobnou službu lidstvu.
Mějte se jak chcete a prosím vás, už nám nikdy nic neposílejte, naše žumpa není bezedná.

Komentáře

zapatito píše…
To je krásné - škoda, že rukopisy podléhají autorskému zákonu, kdyby se našel nějakej šikovnej redaktor, který by z různých rukopisů vyzobával jenom ty největší špeky a sesadil je do knihy, byl by to myslím bestseller. Barevné peří křiklavých barev, to je přeci paráda! (klidně bych za nějaké takové i marně tratil peníz, ale marná sláva, působil bych asi trochu marnotratně!)

Populární příspěvky z tohoto blogu

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...