Přeskočit na hlavní obsah

Neodeslaný posudek rukopisu

Milý pane,
jen ze zdvořilosti děkuji za rukopis, kterým jste se rozhodl oblažit naše nakladatelství. Zrovna jsme si říkali, že na pyramidu makulatury na dvorečku by se mělo ještě něco málo přihodit a pak to konečně všechno zapálit... ale nic ve zlém, jen žertuji, dopisy v koši nekončí a já jsem vaše dílo prolistoval, fakt.
Snad mi odpustíte, když neodolám a svěřím se vám s několika svými postřehy. Vnímavý člověk jako vy je jistě ocení. Poslední dobou se roztrhl pytel (kéž by se roztrhl těm, kdo to plodí) s tlustospisy, nejlépe ve třech svazcích, ale pět vypadá taky dobře, zaplněnými povětšině řídkým dějem, postavami s mimořádně debilními jmény, které mávají kušemi, tasí meče z pochev (pošev?) a obsedají koně obutí do škorní, a honí jiné postavy s debilními jmény, to vše za doprovodu komických dialogů. Nakonec se obvykle tasí ty meče a postavy umírají, což je většinou dobře.
Proboha proč to všecko? Že to prošlo Walteru Scottovi, ještě neznamená, že by se v tom smělo pokračovat. Jistě, podivným řízením osudu docela zabodoval Tolkien, když všecky ty kluky s luky obdařil magií. Jenže opakovaný vtip přestává být k smíchu, a když necháte postavu ve škorních a s debilním jménem mávat kouzelnou hůlkou, nic tím nezachráníte.
Patrně už jste vyrozuměl, že mě váš román právě neoslovil. Ovšem, lidé mají různé chutě, takže je docela dobře možné, že i ten váš tlustospis si někdo přečte. Radil bych vám ale, abyste ho nabízel jen lidem, kteří umí česky stejně povšechně jako vy. Nemluvme o čárkách a shodách, takové banality má na starosti korektor. Ale jsou i takoví estéti, představte si, kteří jsou na rodný jazyk docela citliví a po větách typu "Barevné peří křiklavých barev srovnané jedním směrem dodávalo muži na marnotratném vzhledu" jim naskakuje kopřivka a hledají žumpu, kam by tu slátaninu zahodili.
Já jsem vhodnou senkrůvnu našel, takže vám váš román nemohu poslat zpět. Tuším se smutkem, že vy a já tím pádem nebudeme přátelé, ale hřeje mě vědomí, že jsem zase jednou prokázal drobnou službu lidstvu.
Mějte se jak chcete a prosím vás, už nám nikdy nic neposílejte, naše žumpa není bezedná.

Komentáře

zapatito píše…
To je krásné - škoda, že rukopisy podléhají autorskému zákonu, kdyby se našel nějakej šikovnej redaktor, který by z různých rukopisů vyzobával jenom ty největší špeky a sesadil je do knihy, byl by to myslím bestseller. Barevné peří křiklavých barev, to je přeci paráda! (klidně bych za nějaké takové i marně tratil peníz, ale marná sláva, působil bych asi trochu marnotratně!)

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...