Telka

Liška dostala ke kulatinám televizi, takže jsem se v pokročilém věku dostal do každodenního kontaktu s tímto zaprděným médiem. Onehdy někde psali, že v Laosu nebo kde se už televize nepočítá k příznakům bohatství - takže jsem se konečně ocitl na úrovni průměrného Laosana, tak prima. Občasné šoky z reklamy se tím pádem zpravidelnily, ale posiluje se tím současně imunita. Reklamy na mrtvý krůty, vodu, umělý řasy, bramborový brambůrky a masti na puchejře už mě tudíž šokujou míň a míň. Díky tomu začínám vnímat mezery v nabídce: chápu, že reklamy na víno jsou zakázaný, ale kde jsou třeba reklamy na hajzlpapír? Jak se má jeden v současné bohaté nabídce zorientovat? Kdo mi poradí, co je pro mou řiť nejlepší? Vědomí, že se v tomto ohledu dopouštím kompromisů, nedejbože nemám odvahu či snad dokonce riskuji, mi nedá spát, no fakt.
Krom toho patřím ke zvrhlíkům, kteří civí na dvojku. ČT tak úchylům mého typu nabourává spánkový režim, protože pořady, který by mě fakt zajímaly, málokdy dávaj před půlnocí. Když onehdy pouštěli v jednu ráno Metropolis, tak jsem po půl hodině usnul, ale to mi Frtiz Lang těžko může zazlívat - ale dneska, teda vlastně včera, jsem ustál výbornej pořad, kterej začínal už v půl dvanáctý.
Byl to dokument o tom, jak Leonard Bernstein řídí nahrávku svojí West Side Story pro Deutsche Gramophon. Většina stopáže byla vyhrazena muzice, takže se dal snést i zcela bezdůvodný dabing (Pavel Soukup a Radek Brzobohatý potřebovali zaplatit složenky za plyn asi). Nešel jsem spát hlavně proto, že jsem to viděl asi před dvaceti lety (před dvaceti! lety!) a udělalo to na mě velkej dojem - koupil jsem si tehdy tu nahrávku na dvou kazetách v Kulturním středisku NDR na Národní třídě - po deseti letech jsem to půjčil jedný holce, teď už ani nevím jak se jmenovala a proč jsem jí to proboha pučoval. Velkej dojem to na mě udělalo i teď, seděl jsem v křesle jak přibitej a tu a tam zatlačil nadšenou slzu (a jistě za to nemohla ta sedmička, co jsem do sebe nalil) - tolik z toho sálalo energie a čirýho potěšení z hudby.
Takže se mrknu, jestli by ta nahrávka nebyla někde k dostání.
(Díky té sedmičce samosebou nastala řada úvah o tom, jak ten čas letí - dvacet let -!, a že už se nikdy nenaučim hrát na piáno a vůbec už toho moc nestihnu, jakože nic moc novýho, ale to teď nechme. Dobrou.)