Přeskočit na hlavní obsah

Telka

Liška dostala ke kulatinám televizi, takže jsem se v pokročilém věku dostal do každodenního kontaktu s tímto zaprděným médiem. Onehdy někde psali, že v Laosu nebo kde se už televize nepočítá k příznakům bohatství - takže jsem se konečně ocitl na úrovni průměrného Laosana, tak prima. Občasné šoky z reklamy se tím pádem zpravidelnily, ale posiluje se tím současně imunita. Reklamy na mrtvý krůty, vodu, umělý řasy, bramborový brambůrky a masti na puchejře už mě tudíž šokujou míň a míň. Díky tomu začínám vnímat mezery v nabídce: chápu, že reklamy na víno jsou zakázaný, ale kde jsou třeba reklamy na hajzlpapír? Jak se má jeden v současné bohaté nabídce zorientovat? Kdo mi poradí, co je pro mou řiť nejlepší? Vědomí, že se v tomto ohledu dopouštím kompromisů, nedejbože nemám odvahu či snad dokonce riskuji, mi nedá spát, no fakt.
Krom toho patřím ke zvrhlíkům, kteří civí na dvojku. ČT tak úchylům mého typu nabourává spánkový režim, protože pořady, který by mě fakt zajímaly, málokdy dávaj před půlnocí. Když onehdy pouštěli v jednu ráno Metropolis, tak jsem po půl hodině usnul, ale to mi Frtiz Lang těžko může zazlívat - ale dneska, teda vlastně včera, jsem ustál výbornej pořad, kterej začínal už v půl dvanáctý.
Byl to dokument o tom, jak Leonard Bernstein řídí nahrávku svojí West Side Story pro Deutsche Gramophon. Většina stopáže byla vyhrazena muzice, takže se dal snést i zcela bezdůvodný dabing (Pavel Soukup a Radek Brzobohatý potřebovali zaplatit složenky za plyn asi). Nešel jsem spát hlavně proto, že jsem to viděl asi před dvaceti lety (před dvaceti! lety!) a udělalo to na mě velkej dojem - koupil jsem si tehdy tu nahrávku na dvou kazetách v Kulturním středisku NDR na Národní třídě - po deseti letech jsem to půjčil jedný holce, teď už ani nevím jak se jmenovala a proč jsem jí to proboha pučoval. Velkej dojem to na mě udělalo i teď, seděl jsem v křesle jak přibitej a tu a tam zatlačil nadšenou slzu (a jistě za to nemohla ta sedmička, co jsem do sebe nalil) - tolik z toho sálalo energie a čirýho potěšení z hudby.
Takže se mrknu, jestli by ta nahrávka nebyla někde k dostání.
(Díky té sedmičce samosebou nastala řada úvah o tom, jak ten čas letí - dvacet let -!, a že už se nikdy nenaučim hrát na piáno a vůbec už toho moc nestihnu, jakože nic moc novýho, ale to teď nechme. Dobrou.)

Komentáře

zapatito píše…
Na řiť je nejlepčí hajzlpapír značky BIG-SOFT. Vyzkoušeno na lidech mnohaletým, takřka denním testováním.
Hanka Kl. píše…
Ale reklamy na hajzlpapír jsou taky, Víte? Takovej huňatej pejsek labrador ho tam tahá po bytě tak dlouho, až si roztomilé batolátko nemá čím utřít prdelku a musí zavolat maminku. Viděla jsem to u našich.
zapatito píše…
zaslechnuto dnes, reklama zřejmě na kočičí žrádlo: Crisis - pro kočky, které žijí naplno.
Není to nádhera?

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...