Náš večerní režim: dítě se s potěšením okoupe v kybliku - naučilo se plácat dlaní do vody, to je vám legrace... už aby samo sedělo, posadíme je pod sprchu a bude po cákání. Pak jde spát, což se neobejde bez řevu, ale všichni tři už to přijímáme jako danost. Pak spí a v různých intervalech se budí - jednou, dvakrát, pětkrát za noc. Frekvence buzení má patrně nějakou zákonitost, ale my nevíme jakou, a tak trpíme. Liška se musí vždycky probudit víc (a nabídnout prs), ale i Sultán je vytržen ze spaní. Výsledek: ráno je vyspané jenom dítě. Všichni rodiče jistě znají, ani bych to sem nemusel spát. Psát. Dneska jsem s ní vstal v šest, a dorazil do práce v nepoužitelném stavu. Ne že by to někomu vadilo. Nemůžu zapomenout na lehce delirantní polosen, který jsem měl někdy nad ránem: moje dlaň spočívá na čemsi teplém a drsném. Hm. Vzápětí se ukazuje, že ji mám položenou na tváři. Pomóc! Co se mi to stalo s obličejem? Co to na něm mám? Písek? Železné piliny? Skelnou drť. Nakonec si uvědomuju, že jsem jenom neoholenej jako obvykle a na dalších deset minut se propadám do bezvědomí. Poslední, co vidím, je tvářička naší holčičky, kterak se smějinká ze spánečku, než nás zase probudinká, potvůrečka. Řečeno s Adrianem Krtkem: Pandoro! Pandoro! Pandoro! Proč? Proč? Proč?
Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...
Komentáře