Náš večerní režim: dítě se s potěšením okoupe v kybliku - naučilo se plácat dlaní do vody, to je vám legrace... už aby samo sedělo, posadíme je pod sprchu a bude po cákání. Pak jde spát, což se neobejde bez řevu, ale všichni tři už to přijímáme jako danost. Pak spí a v různých intervalech se budí - jednou, dvakrát, pětkrát za noc. Frekvence buzení má patrně nějakou zákonitost, ale my nevíme jakou, a tak trpíme. Liška se musí vždycky probudit víc (a nabídnout prs), ale i Sultán je vytržen ze spaní. Výsledek: ráno je vyspané jenom dítě. Všichni rodiče jistě znají, ani bych to sem nemusel spát. Psát. Dneska jsem s ní vstal v šest, a dorazil do práce v nepoužitelném stavu. Ne že by to někomu vadilo. Nemůžu zapomenout na lehce delirantní polosen, který jsem měl někdy nad ránem: moje dlaň spočívá na čemsi teplém a drsném. Hm. Vzápětí se ukazuje, že ji mám položenou na tváři. Pomóc! Co se mi to stalo s obličejem? Co to na něm mám? Písek? Železné piliny? Skelnou drť. Nakonec si uvědomuju, že jsem jenom neoholenej jako obvykle a na dalších deset minut se propadám do bezvědomí. Poslední, co vidím, je tvářička naší holčičky, kterak se smějinká ze spánečku, než nás zase probudinká, potvůrečka. Řečeno s Adrianem Krtkem: Pandoro! Pandoro! Pandoro! Proč? Proč? Proč?
Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...
Komentáře