Vidíte sami. Úpadek. Bloggerská produktivita nula. A co teprve, kdybyste viděli i nevirtuální neproduktivitu. Na mateřský si připadám jako bych měla dva roky prázdnin - čas ztrácí hodnotu, dny v týdnu by se všechny mohly jmenovat stejně. Můžu bejt ráda, že Sultán koupil televizi, to je můj maják v moři. Když z bedny večer čumí Pohlreich, je tu úterý. Mistr Kraus - vida, a už máme pátek. Když se na stánku objeví Reflex, nadešel čtvrtek. A když je všude zavříno, došlo nejspíš na neděli. Můj den má předem daný program. Jsem na tom skoro jako hrdina filmu Jak na věc. Snídaně: dvě jednotky. Nákup: tři jednotky. Oběd. Procházka. Za normálních okolností bych si užívala leháro (ano, flákám se), ale jelikož mi chybí kontrast pravidelného zaměstnání, ani to mi není přáno. Na stereotyp si stěžuju jenom Sultánovi, ten má funkci chápavého muže, jinak se snažím budit dojem spokojené matky. A to se mi daří. Jsem spokojená, jsem spokojená, jsem spokojená. A udržuju naši ledničku plnou. Ještě jsem se nezbláznila.
Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...
Komentáře