Vidíte sami. Úpadek. Bloggerská produktivita nula. A co teprve, kdybyste viděli i nevirtuální neproduktivitu. Na mateřský si připadám jako bych měla dva roky prázdnin - čas ztrácí hodnotu, dny v týdnu by se všechny mohly jmenovat stejně. Můžu bejt ráda, že Sultán koupil televizi, to je můj maják v moři. Když z bedny večer čumí Pohlreich, je tu úterý. Mistr Kraus - vida, a už máme pátek. Když se na stánku objeví Reflex, nadešel čtvrtek. A když je všude zavříno, došlo nejspíš na neděli. Můj den má předem daný program. Jsem na tom skoro jako hrdina filmu Jak na věc. Snídaně: dvě jednotky. Nákup: tři jednotky. Oběd. Procházka. Za normálních okolností bych si užívala leháro (ano, flákám se), ale jelikož mi chybí kontrast pravidelného zaměstnání, ani to mi není přáno. Na stereotyp si stěžuju jenom Sultánovi, ten má funkci chápavého muže, jinak se snažím budit dojem spokojené matky. A to se mi daří. Jsem spokojená, jsem spokojená, jsem spokojená. A udržuju naši ledničku plnou. Ještě jsem se nezbláznila.
Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Komentáře