Vidíte sami. Úpadek. Bloggerská produktivita nula. A co teprve, kdybyste viděli i nevirtuální neproduktivitu. Na mateřský si připadám jako bych měla dva roky prázdnin - čas ztrácí hodnotu, dny v týdnu by se všechny mohly jmenovat stejně. Můžu bejt ráda, že Sultán koupil televizi, to je můj maják v moři. Když z bedny večer čumí Pohlreich, je tu úterý. Mistr Kraus - vida, a už máme pátek. Když se na stánku objeví Reflex, nadešel čtvrtek. A když je všude zavříno, došlo nejspíš na neděli. Můj den má předem daný program. Jsem na tom skoro jako hrdina filmu Jak na věc. Snídaně: dvě jednotky. Nákup: tři jednotky. Oběd. Procházka. Za normálních okolností bych si užívala leháro (ano, flákám se), ale jelikož mi chybí kontrast pravidelného zaměstnání, ani to mi není přáno. Na stereotyp si stěžuju jenom Sultánovi, ten má funkci chápavého muže, jinak se snažím budit dojem spokojené matky. A to se mi daří. Jsem spokojená, jsem spokojená, jsem spokojená. A udržuju naši ledničku plnou. Ještě jsem se nezbláznila.
Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo. Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Komentáře