Vidíte sami. Úpadek. Bloggerská produktivita nula. A co teprve, kdybyste viděli i nevirtuální neproduktivitu. Na mateřský si připadám jako bych měla dva roky prázdnin - čas ztrácí hodnotu, dny v týdnu by se všechny mohly jmenovat stejně. Můžu bejt ráda, že Sultán koupil televizi, to je můj maják v moři. Když z bedny večer čumí Pohlreich, je tu úterý. Mistr Kraus - vida, a už máme pátek. Když se na stánku objeví Reflex, nadešel čtvrtek. A když je všude zavříno, došlo nejspíš na neděli. Můj den má předem daný program. Jsem na tom skoro jako hrdina filmu Jak na věc. Snídaně: dvě jednotky. Nákup: tři jednotky. Oběd. Procházka. Za normálních okolností bych si užívala leháro (ano, flákám se), ale jelikož mi chybí kontrast pravidelného zaměstnání, ani to mi není přáno. Na stereotyp si stěžuju jenom Sultánovi, ten má funkci chápavého muže, jinak se snažím budit dojem spokojené matky. A to se mi daří. Jsem spokojená, jsem spokojená, jsem spokojená. A udržuju naši ledničku plnou. Ještě jsem se nezbláznila.
Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...
Komentáře