Tak jen letem světem, žádné historky s pointou dítě zatím neprodukuje. A vezmeme to stylově "plurálem rodičovským": tak už tak trochu stojíme na zadních, což nám dovoluje různé evoluce - třeba otevřít šuple a vyhazovat z něho cédéčka. Jux!, jak píše Neruda. Když se potřebujeme přesunout, kecneme na zem, a necháme se třeba honit. Krom jeků děláme zvuky jako pfrrr, tá tá tá, mhá, kaj a podobně. Umíme jeden znak rukou, ale používáme ho, jak se nám zachce, abychom zmátli rodiče. Umíme rozsvítit, když nás někdo (rodič) nadzvedne k vypínači. Naše nejoblíbenější kniha je o koťatech. A onehdy jsme se mohutně a mnohobarevně pozvraceli od krku až po pupik, máma z nás byla celá pryč a táta to prohlásil za první skutečnou šavli v našem životě. Kdo ví, co tím asi myslel.
Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...
Komentáře