Kterak pokrokujeme

Tak jen letem světem, žádné historky s pointou dítě zatím neprodukuje. A vezmeme to stylově "plurálem rodičovským": tak už tak trochu stojíme na zadních, což nám dovoluje různé evoluce - třeba otevřít šuple a vyhazovat z něho cédéčka. Jux!, jak píše Neruda. Když se potřebujeme přesunout, kecneme na zem, a necháme se třeba honit. Krom jeků děláme zvuky jako pfrrr, tá tá tá, mhá, kaj a podobně. Umíme jeden znak rukou, ale používáme ho, jak se nám zachce, abychom zmátli rodiče. Umíme rozsvítit, když nás někdo (rodič) nadzvedne k vypínači. Naše nejoblíbenější kniha je o koťatech. A onehdy jsme se mohutně a mnohobarevně pozvraceli od krku až po pupik, máma z nás byla celá pryč a táta to prohlásil za první skutečnou šavli v našem životě. Kdo ví, co tím asi myslel.