Tak jen letem světem, žádné historky s pointou dítě zatím neprodukuje. A vezmeme to stylově "plurálem rodičovským": tak už tak trochu stojíme na zadních, což nám dovoluje různé evoluce - třeba otevřít šuple a vyhazovat z něho cédéčka. Jux!, jak píše Neruda. Když se potřebujeme přesunout, kecneme na zem, a necháme se třeba honit. Krom jeků děláme zvuky jako pfrrr, tá tá tá, mhá, kaj a podobně. Umíme jeden znak rukou, ale používáme ho, jak se nám zachce, abychom zmátli rodiče. Umíme rozsvítit, když nás někdo (rodič) nadzvedne k vypínači. Naše nejoblíbenější kniha je o koťatech. A onehdy jsme se mohutně a mnohobarevně pozvraceli od krku až po pupik, máma z nás byla celá pryč a táta to prohlásil za první skutečnou šavli v našem životě. Kdo ví, co tím asi myslel.
Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu
Komentáře