Přeskočit na hlavní obsah

Duše maloměsta

Venku je krásně, každej normální člověk se na všechny směje, ale maloměstský jedubáby na to nedbají a zpívají dál svou kolovrátkovou píseň. Cikáni a Vietnamci, táhněte odkud jste přišli, hnát vás odsud vidlema! Tož Vietnamci by mohli, kdyby chtěli, ale kam Romové? Do Indie nebo na Madagaskar, bábám je to fuk.
Dnes mi jedna taková zkazila ráno, když jsem musela její socioekonomické rozbory poslouchat ve frontě na rohlíky. A víte, že ty Vietnamci koupili tady kousek další barák. A opravujou ho. Paní, to mi řeknětě, kde na to berou. Zloději to sou. Český lidi makaj, a nemaj ani na uživení rodiny. A Vietnamec hned barák. Hnala bych je, vodkud přišli. Postřílet je málo.
Prodavačky vědoucně přikyvujou, já se úplně konsternovaná ani nezmůžu na nějakou poznámku. Moje stará bolest. Pět minut poté bych jí to panečku uměla nandat. A tak aspoň napravuju kosmickou rovnováhu a myslím na skvělý vietnamký zelináře, který vedou celoročně mangold, čerstvý lišky a nepovadlý bylinky, myslím na zdejšího vietnamskýho květináře, kterej prodává v podloubí svý výpěstky, nejkrásnější a nejlevnější v okolí, myslím na všechny ty cetkaře, který seděj v krámech od rána do večera, i o víkendech. Jojo, Vietnamci, ty panečku uměj makat. Jsem ráda, že tady někdo ty baráky spraví. Snad je nás víc.

Komentáře

Greta píše…
Jojo, nedávno u nás po Vietnamcích převzali krám Češi, a tak teď často vzpomínám na naši oblíbenou paní, která mi na dotaz, jestli mají čerstvý bio mlíko, neodsekla "Nemáme chlaďák, kupte si tady to trvanlivý", a do druhýho dne ho objednala...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!