Přeskočit na hlavní obsah

Duše maloměsta

Venku je krásně, každej normální člověk se na všechny směje, ale maloměstský jedubáby na to nedbají a zpívají dál svou kolovrátkovou píseň. Cikáni a Vietnamci, táhněte odkud jste přišli, hnát vás odsud vidlema! Tož Vietnamci by mohli, kdyby chtěli, ale kam Romové? Do Indie nebo na Madagaskar, bábám je to fuk.
Dnes mi jedna taková zkazila ráno, když jsem musela její socioekonomické rozbory poslouchat ve frontě na rohlíky. A víte, že ty Vietnamci koupili tady kousek další barák. A opravujou ho. Paní, to mi řeknětě, kde na to berou. Zloději to sou. Český lidi makaj, a nemaj ani na uživení rodiny. A Vietnamec hned barák. Hnala bych je, vodkud přišli. Postřílet je málo.
Prodavačky vědoucně přikyvujou, já se úplně konsternovaná ani nezmůžu na nějakou poznámku. Moje stará bolest. Pět minut poté bych jí to panečku uměla nandat. A tak aspoň napravuju kosmickou rovnováhu a myslím na skvělý vietnamký zelináře, který vedou celoročně mangold, čerstvý lišky a nepovadlý bylinky, myslím na zdejšího vietnamskýho květináře, kterej prodává v podloubí svý výpěstky, nejkrásnější a nejlevnější v okolí, myslím na všechny ty cetkaře, který seděj v krámech od rána do večera, i o víkendech. Jojo, Vietnamci, ty panečku uměj makat. Jsem ráda, že tady někdo ty baráky spraví. Snad je nás víc.

Komentáře

Greta píše…
Jojo, nedávno u nás po Vietnamcích převzali krám Češi, a tak teď často vzpomínám na naši oblíbenou paní, která mi na dotaz, jestli mají čerstvý bio mlíko, neodsekla "Nemáme chlaďák, kupte si tady to trvanlivý", a do druhýho dne ho objednala...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...