Přeskočit na hlavní obsah

Duše maloměsta

Venku je krásně, každej normální člověk se na všechny směje, ale maloměstský jedubáby na to nedbají a zpívají dál svou kolovrátkovou píseň. Cikáni a Vietnamci, táhněte odkud jste přišli, hnát vás odsud vidlema! Tož Vietnamci by mohli, kdyby chtěli, ale kam Romové? Do Indie nebo na Madagaskar, bábám je to fuk.
Dnes mi jedna taková zkazila ráno, když jsem musela její socioekonomické rozbory poslouchat ve frontě na rohlíky. A víte, že ty Vietnamci koupili tady kousek další barák. A opravujou ho. Paní, to mi řeknětě, kde na to berou. Zloději to sou. Český lidi makaj, a nemaj ani na uživení rodiny. A Vietnamec hned barák. Hnala bych je, vodkud přišli. Postřílet je málo.
Prodavačky vědoucně přikyvujou, já se úplně konsternovaná ani nezmůžu na nějakou poznámku. Moje stará bolest. Pět minut poté bych jí to panečku uměla nandat. A tak aspoň napravuju kosmickou rovnováhu a myslím na skvělý vietnamký zelináře, který vedou celoročně mangold, čerstvý lišky a nepovadlý bylinky, myslím na zdejšího vietnamskýho květináře, kterej prodává v podloubí svý výpěstky, nejkrásnější a nejlevnější v okolí, myslím na všechny ty cetkaře, který seděj v krámech od rána do večera, i o víkendech. Jojo, Vietnamci, ty panečku uměj makat. Jsem ráda, že tady někdo ty baráky spraví. Snad je nás víc.

Komentáře

Greta píše…
Jojo, nedávno u nás po Vietnamcích převzali krám Češi, a tak teď často vzpomínám na naši oblíbenou paní, která mi na dotaz, jestli mají čerstvý bio mlíko, neodsekla "Nemáme chlaďák, kupte si tady to trvanlivý", a do druhýho dne ho objednala...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...