Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí.

Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.

 Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky. Z něj bych si ale měla vzít příklad, ten vstává vždycky vesele, má radost, že má před sebou novej den a z nočního stolku mi direktivně podává brýle, abych konečně pochopila, že je opravdu ráno. Pak mi skočí na záda a se zvoláním „Hyjé, koníčku!“ mě pobízí ke cvalu směr kuchyně.

S očima ještě napůl slepenýma ohledávám terén, dcera už sedí v pyžamu u stolu a souká do sebe misku křupinek, prostřední syn na gauči hledí do prázdna, což je jeho obvyklá ranní meditační technika.  Na včasný začátek domácí školy to opět nevypadá.

Když si u linky krájím mango do jogurtu, tak zjišťuju, že ani dneska zánět močových cest přes noc zázrakem nezmizel, takže to zase bude peklo. Do ordinace praktičky jsem se včera nedovolala, představa Velikonoc strávených tím, že lapám bolestí po dechu nebo sedím s nahřátým gelovým pytlíkem na břiše, mi moc lákavá nepřijde. Navíc se blíží menstruace. To by byl opravdu lahůdkový dvojboj.

Zatím se to ovšem vydržet dá, takže můžu sekýrovat děti, aby si vyčistily zuby a nastoupily ke své každodenní dávce úkolů. Nejmladší do toho kvílí, že chce pustit na YouTube svoje oblíbené klipy o autech, nemám sílu vzdorovat, ale tablet se vzpouzí, takže se nakonec dá opít slibem, že mu někdo postaví auto z lega. Někdo. Ale kdo bude ten někdo? Muž vyrazil ven na lov potravy, sourozenci by se měli učit a já mívám z nekonečného hledání správných kostiček záchvaty zmaru. Nakonec se nabízí Dorka, sama od sebe, tak to budeme brát jako hodinu pracovní výchovy, říkáme si.

Dva stavějí, třetímu tisknu pracovní listy. Vyjmenovaná slova po Z. A opakování, to jde hladce. Ale ne proto, že bych já byla trpělivá domácí učitelka, ale proto, že Matěj je prostě bystrej. Při kontrole cvičení mě zarazí jen spojení „lesní pych“, nevím sama dobře, co to znamená. Takže se skrze google taky poučím. Můj muže činorodě dohledává etymologii, takže jsme poučení dva. Ještě kdyby se tak páťačka nechala poučit o tom, jak psát ve větě správně čárky.

A pak na mě z mailu vyskočí výplatní páska, což beru jako znamená, že se možná všechno nakonec obrátí k lepšímu. Hned po internetu objednávám narozeninový dárek pro neteř.

Dopoledne prošumí, ani nevím jak. Venku je krásně, tak ženu děti aspoň na pavlač, což je jediná oáza čerstvýho vzduchu, kde se dá povětří lokat bez výjimky bez roušky. Dohadování potomků vnímám jen na půl ucha, k tomu si čtu na mobilu, co napsala Olga Tokarczuková do New Yorkeru o karanténě. Prý si užívá pomalost a ticho. Ticho! Jo, kéž by, říkám si, zatímco Kilián řve na celý kolo, že chce, aby si s ním brácha hrál s autama. A ten zrovna nemá náladu.

Blíží se poledne. Úklid se nekonal, a co s obědem? Lednička mnoho možností neskýtá, pro dva se nabízí zbytky omáčky od včerejška, další dva uspokojí rychlý kuskus se zeleninou a mě čeká prémiová koprovka, kterou mi dovezou až ke dveřím z místní jídelny. Stojím u tří hrnců na plotně, v jedný ruce magazín Ego s rozhovorem s Janem Němcem, v druhý kafe, který jsem si udělala s nadějí, že je to močopudný nápoj, který mi aspoň na chvíli uleví. Zatím to moc nefunguje.

Oběd je trochu chaos, pak se vrháme ve velikonoční výzdobu. Chtěla jsem letos Velikonoce úplně zapřít, ale nakonec mi to přišlo trochu líto. Muž včera koupil beránka v pekárně, takže stačí vytáhnout dekorace z pod postele a bude to. Při přehrabování všech těch nastřádaných kraslic, slepiček a beránků Dorka dostane nápad, že si zahrajeme hru na hledání vajec. Jasně, co by ne. Vítěz dostane čokoládu a jako první si bude smět přečíst Mateřídoušku, co dnes přistála ve schránce.

Schovávám, hledají. Dynamika je obvyklá. Dorce to jde líp, Matěj propadá hysterii. Ona mu pomáhá, aby se rozveselil, ale jen tak, aby stejně vyhrála. Nakonec jsou spokojení všichni. Čokoláda zbyla i na držitele druhého místa. Víc uchazečů není. I Kilián se ovšem hlásí o něco sladkého a na dotaz, jestli si dá spíš makový koláč nebo polomáčenou sušenku odpovídá zdatně „obojí“. Připadá mi to tak roztomilý, že úplně nevýchovně obojí dostane.

Při pohledu na hodiny s hrůzou zjišťuju, že do začátku pracovní směny mi zbývá hodina a půl. A bolest v podbřišku nepolevuje. S nahřátým pytlíkem si sedám na sluníčko v bláhové naději, že tím něco zlepším. Nakonec se prostě naštvu a volám praktičce znovu. A ona ordinuje! A napíše mi recept na antibiotika! A dokonce e-recept! Za minutu ho mám v mobilu. Úplně mi z toho závanu moderních časů spadla čelist a trochu se mi ulevilo už teď.

Muž se v koupelně holí, aniž si uvědomil, že jeho strniště nejspíš venku pod rouškou nikoho nepohorší. Pak odchází pro léky a taky koupit slaninu na zítřejší restovaná játra a zrní pro papoušky. Na moje obavy, že je všechno na něm, zatímco já se sluním s mobilem v ruce a čtu si koronavirové zážitky operní zpěvačky, která kvůli karanténě skončila za kasou Penny Marketu, prohlašuje, že od toho tady je. Zní to hrdinsky a myslím, že jemu samotnému se to líbí. Mně ostatně taky.

Třímám v ruce krabičku léků a chytám poslední minuty slunce, než zasednu k obrazovkám, kde mě za pár minut začnou zebat nohy. A pak si tam už ale opravdu sednout musím. Směna zahraničního redaktora mi začíná o půl třetí. Odteď až do desáté večerní vylezu z pracovny jen proto, abych si udělala další čaj, došla si na záchod nebo pozdravila děti.

Tři obrazovky svítí, snažím se zorientovat v tom, co se v posledních hodinách odehrálo v jižní Evropě a v Africe, které mám dneska na starosti. Naštěstí to vypadá vcelku klidně. Zleva pípají upozornění na nové maily a vzkazy na Google Hangouts, ale není to takový cvrkot jako jindy. Předevčírem jsem jen postupně s kalkulačkou počítala mrtvé v Belgii, Nizozemsku, Británii a Francii, dneska ne mě čeká nejspíš jen nová bilance z Itálie. A z Turecka. V Botswaně je v karanténě parlament. U Lampedusy čeká loď s uprchlíky, kteří se teď nesmí nikde vylodit. Papež slouží mši v prázdným chrámu. Šéfredaktorka nám posílá chválu od Václava Moravce, prej jsme dobří. Hm.

Jak se blíží hodina spánku, děti divočej. Doléhá to i do mojí pracovní izolace. Občas se tajně připlíží synek, nevybouřený ani po dlouhý odpolední procházce s tatínkem, a chce mě nalákat na hraní nebo mi sahat do výstřihu, když mám zrovna dát dohromady nějakou rychlou zprávu. Pak zase dcera, jestli bych jí neumyla vlasy. A další syn, protože se nutně potřebuje pomazlit. Večeřím nad klávesnicí, stejně jako v dobách kancelářských, a drobím si mezi písmena. Už se těším, až budu mít padla. Děti si žádají dobrou noc, tak ještě rychle doklepat zprávu o papeži a jdu si vyslechnout jejich vyprávěnky. Synek mi šeptá do ucha svoje obvyklý: „Mě zdálo o autech, já koupím, já korunku, paní vezme.“ Zbylí dva se smějou svým vtipům.

No a teď, když už bytem vrčí jen lednička, sedím s nahřátým pytlíkem na gauči a píšu tohle. Brzy bude půlnoc, antibiotika ještě nezabraly, mám hlad. Velký pátek je skoro tu. Hrdinství se nekonalo.