Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí.
Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy
z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen
velice málo.
Takže kupříkladu
dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání
stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci
domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou,
a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté,
při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin.
Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do
postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky. Z něj
bych si ale měla vzít příklad, ten vstává vždycky vesele, má radost, že má před
sebou novej den a z nočního stolku mi direktivně podává brýle, abych
konečně pochopila, že je opravdu ráno. Pak mi skočí na záda a se zvoláním
„Hyjé, koníčku!“ mě pobízí ke cvalu směr kuchyně.
S očima ještě napůl slepenýma ohledávám terén, dcera už
sedí v pyžamu u stolu a souká do sebe misku křupinek, prostřední syn na
gauči hledí do prázdna, což je jeho obvyklá ranní meditační technika. Na včasný začátek domácí školy to opět
nevypadá.
Když si u linky krájím mango do jogurtu, tak zjišťuju, že
ani dneska zánět močových cest přes noc zázrakem nezmizel, takže to zase bude
peklo. Do ordinace praktičky jsem se včera nedovolala, představa Velikonoc
strávených tím, že lapám bolestí po dechu nebo sedím s nahřátým gelovým
pytlíkem na břiše, mi moc lákavá nepřijde. Navíc se blíží menstruace. To by byl
opravdu lahůdkový dvojboj.
Zatím se to ovšem vydržet dá, takže můžu sekýrovat děti, aby
si vyčistily zuby a nastoupily ke své každodenní dávce úkolů. Nejmladší do toho
kvílí, že chce pustit na YouTube svoje oblíbené klipy o autech, nemám sílu
vzdorovat, ale tablet se vzpouzí, takže se nakonec dá opít slibem, že mu někdo
postaví auto z lega. Někdo. Ale kdo bude ten někdo? Muž vyrazil ven na lov
potravy, sourozenci by se měli učit a já mívám z nekonečného hledání
správných kostiček záchvaty zmaru. Nakonec se nabízí Dorka, sama od sebe, tak
to budeme brát jako hodinu pracovní výchovy, říkáme si.
Dva stavějí, třetímu tisknu pracovní listy. Vyjmenovaná
slova po Z. A opakování, to jde hladce. Ale ne proto, že bych já byla trpělivá
domácí učitelka, ale proto, že Matěj je prostě bystrej. Při kontrole cvičení mě
zarazí jen spojení „lesní pych“, nevím sama dobře, co to znamená. Takže se
skrze google taky poučím. Můj muže činorodě dohledává etymologii, takže jsme
poučení dva. Ještě kdyby se tak páťačka nechala poučit o tom, jak psát ve větě
správně čárky.
A pak na mě z mailu vyskočí výplatní páska, což beru
jako znamená, že se možná všechno nakonec obrátí k lepšímu. Hned po
internetu objednávám narozeninový dárek pro neteř.
Dopoledne prošumí, ani nevím jak. Venku je krásně, tak ženu
děti aspoň na pavlač, což je jediná oáza čerstvýho vzduchu, kde se dá povětří
lokat bez výjimky bez roušky. Dohadování potomků vnímám jen na půl ucha,
k tomu si čtu na mobilu, co napsala Olga Tokarczuková do New Yorkeru o
karanténě. Prý si užívá pomalost a ticho. Ticho! Jo, kéž by, říkám si, zatímco
Kilián řve na celý kolo, že chce, aby si s ním brácha hrál s autama.
A ten zrovna nemá náladu.
Blíží se poledne. Úklid se nekonal, a co s obědem?
Lednička mnoho možností neskýtá, pro dva se nabízí zbytky omáčky od včerejška,
další dva uspokojí rychlý kuskus se zeleninou a mě čeká prémiová koprovka,
kterou mi dovezou až ke dveřím z místní jídelny. Stojím u tří hrnců na
plotně, v jedný ruce magazín Ego s rozhovorem s Janem Němcem,
v druhý kafe, který jsem si udělala s nadějí, že je to močopudný
nápoj, který mi aspoň na chvíli uleví. Zatím to moc nefunguje.
Oběd je trochu chaos, pak se vrháme ve velikonoční výzdobu. Chtěla
jsem letos Velikonoce úplně zapřít, ale nakonec mi to přišlo trochu líto. Muž
včera koupil beránka v pekárně, takže stačí vytáhnout dekorace z pod
postele a bude to. Při přehrabování všech těch nastřádaných kraslic, slepiček a
beránků Dorka dostane nápad, že si zahrajeme hru na hledání vajec. Jasně, co by
ne. Vítěz dostane čokoládu a jako první si bude smět přečíst Mateřídoušku, co
dnes přistála ve schránce.
Schovávám, hledají. Dynamika je obvyklá. Dorce to jde líp,
Matěj propadá hysterii. Ona mu pomáhá, aby se rozveselil, ale jen tak, aby
stejně vyhrála. Nakonec jsou spokojení všichni. Čokoláda zbyla i na držitele
druhého místa. Víc uchazečů není. I Kilián se ovšem hlásí o něco sladkého a na
dotaz, jestli si dá spíš makový koláč nebo polomáčenou sušenku odpovídá zdatně
„obojí“. Připadá mi to tak roztomilý, že úplně nevýchovně obojí dostane.
Při pohledu na hodiny s hrůzou zjišťuju, že do začátku
pracovní směny mi zbývá hodina a půl. A bolest v podbřišku nepolevuje.
S nahřátým pytlíkem si sedám na sluníčko v bláhové naději, že tím
něco zlepším. Nakonec se prostě naštvu a volám praktičce znovu. A ona ordinuje!
A napíše mi recept na antibiotika! A dokonce e-recept! Za minutu ho mám v mobilu.
Úplně mi z toho závanu moderních časů spadla čelist a trochu se mi ulevilo
už teď.
Muž se v koupelně holí, aniž si uvědomil, že jeho
strniště nejspíš venku pod rouškou nikoho nepohorší. Pak odchází pro léky a
taky koupit slaninu na zítřejší restovaná játra a zrní pro papoušky. Na moje
obavy, že je všechno na něm, zatímco já se sluním s mobilem v ruce a
čtu si koronavirové zážitky operní zpěvačky, která kvůli karanténě skončila za
kasou Penny Marketu, prohlašuje, že od toho tady je. Zní to hrdinsky a myslím,
že jemu samotnému se to líbí. Mně ostatně taky.
Třímám v ruce krabičku léků a chytám poslední minuty
slunce, než zasednu k obrazovkám, kde mě za pár minut začnou zebat nohy. A
pak si tam už ale opravdu sednout musím. Směna zahraničního redaktora mi začíná
o půl třetí. Odteď až do desáté večerní vylezu z pracovny jen proto, abych
si udělala další čaj, došla si na záchod nebo pozdravila děti.
Tři obrazovky svítí, snažím se zorientovat v tom, co se
v posledních hodinách odehrálo v jižní Evropě a v Africe, které
mám dneska na starosti. Naštěstí to vypadá vcelku klidně. Zleva pípají
upozornění na nové maily a vzkazy na Google Hangouts, ale není to takový cvrkot
jako jindy. Předevčírem jsem jen postupně s kalkulačkou počítala mrtvé
v Belgii, Nizozemsku, Británii a Francii, dneska ne mě čeká nejspíš jen
nová bilance z Itálie. A z Turecka. V Botswaně je
v karanténě parlament. U Lampedusy čeká loď s uprchlíky, kteří se teď
nesmí nikde vylodit. Papež slouží mši v prázdným chrámu. Šéfredaktorka nám
posílá chválu od Václava Moravce, prej jsme dobří. Hm.
Jak se blíží hodina spánku, děti divočej. Doléhá to i do
mojí pracovní izolace. Občas se tajně připlíží synek, nevybouřený ani po dlouhý
odpolední procházce s tatínkem, a chce mě nalákat na hraní nebo mi sahat
do výstřihu, když mám zrovna dát dohromady nějakou rychlou zprávu. Pak zase
dcera, jestli bych jí neumyla vlasy. A další syn, protože se nutně potřebuje
pomazlit. Večeřím nad klávesnicí, stejně jako v dobách kancelářských, a
drobím si mezi písmena. Už se těším, až budu mít padla. Děti si žádají dobrou
noc, tak ještě rychle doklepat zprávu o papeži a jdu si vyslechnout jejich
vyprávěnky. Synek mi šeptá do ucha svoje obvyklý: „Mě zdálo o autech, já
koupím, já korunku, paní vezme.“ Zbylí dva se smějou svým vtipům.
No a teď, když už bytem vrčí jen lednička, sedím
s nahřátým pytlíkem na gauči a píšu tohle. Brzy bude půlnoc, antibiotika
ještě nezabraly, mám hlad. Velký pátek je skoro tu. Hrdinství se nekonalo.
Komentáře