Kmotra liška & Sultán Tyrl

Pár dní poté, co jsem zde tak objevně demaskoval dabing jako takový, mi Liška přispěla pointou, kterou bych teda nevymyslel, protože moje myšlenková a imaginativní kapacita je holt omezená. Měl výročí Belmondo, ikona českého dabingu, bez které by to pan Moravec mohl jít zabalit, ale své za něj řekli i pánové Tříska a Krampol. Na jakési rozhlasové stanici chtěli výročí připomenout, uctítí oblíbeného herce, nositele Moravcova (a Třískova a Krampolova) hlasu. Jak to provést, když rozhlas nemůže přenést obraz? Správně, odvysílá se hercův monolog z nějakého oblíbeného filmu. Tak prý se i stalo, ale slyšel národ konečně Bebelův hlas? Kdepák, slyšel zase Moravce (nebo Třísku nebo Krampola)! Dabing na druhou! Nejdřív sebrali Belmondovi hlas a dali mu tři jiný (to by jim měl poděkovat, co), a pak mu sebrali i ksicht a tělo, ale vůbec si nevšimli, že už tam Belmondo není. To by mně fakt zajímalo, co by se stalo, kdyby se sekli a pustili by místo Moravce třeba Františka Filipovského. Říkali by po...

Citace: Co to znamená, to adjektivum "celetný"? Bylo by lze například říci v románu: "Políbil ji, leč pocítil, že něco není v pořádku: její rty opětovaly jeho vášeň, avšak v jejich přissátí bylo cosi celetného..." Nebo: "Jářku, starosto, povídám, svatba - a ono nic. Stál jsem před farářem celej celetnej. - Nebo: "Ne, že by noc byla chmurná - a zajisté, že vlahá se jí nezdála. Celetná noc, zašeptla, a přitáhla šátek po babičce úžeji kol svých pučících ňader." Tohle jsem chtěl ukázat, protože mě to rozesmálo.

Bufet pultového typu v Opletalově ulici, 9:15, ve frontě na snídani dva muži a žena (já) Konverzace první: Tak, co to bude dnes? Dvacet pochoutky jako obvykle? Rohlíček? Nene, prosil bych dva matjesy. Co to, co to? Ále, dneska nemám na ten bůček nějak chuť. No jo. Výborně. Takže dva. Nebo tři? Dva? Výborně. Je to šestnáct deka. A křen. Křeníček. Výborně. Tak to máme 32,20. Dva rohlíčky. 35,20. Vyberete si je sám? Hodnej. Výborně. Konverzace druhá: A pán si dá... Já bych tady tudle tu špičku bůčku. Tu špičku pěknou tadyhle navrchu. Áno. Pěkná. Výborně. A k tomu? Hořčici. Obyčejnou? Tak to máme bůček 42,20. S hořčicí 43. Výborně. Dvě housky. Vyberte si je. Hodnej. Výborně. Ještě něco? Že by pivo? Gambáček? Desítku? Výborně. 59,80. Tak to mi na tu stravenku pěkně vyšlo. No vidíte. Šikovnej. Výborně. Děkuju pěkně. Konverzace třetí. Prosím dva kornšpice. Áha. Koršpice. Kdepak to jenom máme. Á. Vyberete si sama. Šikovná. Tadyhle máte pytlíček. 13,80. Tak to zaokrouhlíme na 14. Abyste věděla....

Tak jsem si říkal, že bych náš blog obohatil o echtovní politický komentář, však našó zemó hýbó převratné událostě, navíc by to mohlo dopadnout jako s tím jarem, které jsem svým laudatiem na pár dnů zahnal, a převratný událostě by se díky mému komentáři mohli ještě víc převrátit, obrátit, a vyzvrátit. Takže v krátkosti: Čuněk je hovado. Sledoval jsem trochu, jak tisk reaguje na návrat romotluka do vlády a ponížení nejpopulárnějšího českého knížepána, kterýmu by i Rumcajs podal ruku. V Respektu se doufá, že šlechtické gesto odhalí pravdu (ha!), jiné listy - patrně pravdivě - namítají, že případní auditoři zjistí jen to, co je Čuněk nechá zjistit, takže nic, a pan Karel jen zbytečně vyhodí půl melounu. Jiří Peňás v Týdnu se pokouší empaticky vysvětlit sobě i národu knížecí pohnutky, ale moc mu to nejde. Knížepán je bohužel za blbce a čuněk (ne, proč se namáhat s velkým písmenem) se nám za zády drze směje do očí, protože si to necháváme líbit. Ale: všechny komentáře se mám dojem zaměřují...

Konečně je tady. Jaro. O víkendu jsem zaznamenal dvě minisukně a jeden výstřih. Vynikající! Dneska jsem kvůlivá sluníčku šel pěšky do práce. I viděl jsem pěkné světlo, dva ospalý kosy, sojku, secesní domy v Moravské ulici, kudy jsem dosud nikdy nešel, psí hovno tamtéž, praporeček s nápisem Pozor hovno! vetknutý do zmíněného hovna, nápis God is merciful na koši na odpadky (indeed he is), a nápis Být ženou není jednoduché na Sabině Laurinové. K tomu všemu jako soundtrack Susheela Raman a pak Björk. Tohle bych měl dělat častějc.

Usedám ke klávesnici s pocity notně smíšenými - mám takové tušení, že jsem něco vydatně pohnojil, a bojím se bojím, že je to tušení správné. Naše PC notně hučelo. Protože jsme s Liškou vzdělaní, tak víme, že v PC může hučet leda větrák, protože hučení pochází od tření a nic jinýho než větrák se tam netře... myslím. Tak jsem si říkal, otevřeš, Sultáne, tu krabici, najdeš větrák a vyluxuješ ho. Těžší než výměna umyvadla to nebude. A pozor: natolik inteligentní jsem, že jsem to před operací vytáhl ze sítě! Otevřel jsem, vykuchal celý větrák aj s chladičem (máme vodou chlazenej čtyřválec, moc nežere, když víte, jak mu šlapat na krk) a vyluxoval jsem nánosy. Pak jsem to zase smontoval. Zapojil. Zapnul. Už to prosím pěkně nehučí! Takže úspěch. Akorát se mi při té operaci ztratil signál do monitoru. Z toho jsem teda krapet nervózní. O dalším vývoji budeme p.t. čtenářstvo informovat...

Ano, zase jsem viděl televizi... Ne, nemá cenu to moc rozebírat, chci jen lehce nadhodit pár úvah o obrazu a zvuku. Můj otec třeba vypíná zvuk při reklamách. Připraví je tak o značnou část jejich hovadnosti, jež je jejich jediným půvabem. Na obrazovce se pak dějí buď věci naprosto nepochopitelné, nebo cosi, co by snad mohlo připomínat český seriál. (Ale co já vím o českém seriálu... Díky bohu nic.) Nedávno jsem měl pozoruhodnou možnost sledovat s vypnutým zvukem volbu Miss Zapletal. Ukázalo se, že zvuk při této opičárně není vůbec třeba (kupodivu). A když není co slyšet, více se soustředíte na to, co je vidět, a to pak přináší nové zážitky. Mně utkvělo (kromě neutuchající žoviálnosti Jana "Na draka" Čenského), že slečny byly dlouhotrvající taškařící tak znaveny, že jim dělalo viditelné potíže udržet nacvičený vyceněný úsměv (co se cení, to se cení ). Dělaly co mohly, ale koutky padaly, rtíky křečovitě tuhly. Korunou všeho ovšem byl bezhlasý duet mistra Gotta s paní Bílou. Byl...