Přeskočit na hlavní obsah

Konverzace o počasí

V Belgii se konverzace o počasí odbývá většinou s pomocí mnoha ne zrovna publikovatelných výrazů, které jsou konec konců nejvýstižnější. Já už pochopila, že to, jestli bude pršet i během následujících dní, nejlíp pochopím z ranní předpovědi počasí na BBC. Britští meteorologové optimismem nehýří, jelikož nad ostrovy - jak víme i od Zákopčaníka a Zárybnické - se zhusta formují tlakové níže. Jelikož Belgie je od Anglie co by kamenem dohodil, jsou ty neustálé tlakové níže bohužel zdrojem jadrných výrazů i tady. V posledních dnech a týdnech mraky z Atlantiku míří nad Belgii s železnou pravidelností a dnes jsem se v knize Dějiny Belgie dočetla, že zdejší klima je "mírné, ale deštivé a vlhké", což by sedělo.
Před odjezdem jsem si v Praze koupila fungl nový červený deštník značky Benetton. V obchodě jsem se dost rozhodovala, jestli mám zvolit dražší (a podle mě kvalitnější) variantu nebo radši ušetřit. Nakonec jsem dvě stovky navíc oželela, ale k ničemu to nebylo.
Můj naivní předpoklad nevyšel, Italové zřejmě vyrábějí deštníky, které se hodí tak maximálně do Toskánska nebo na Sicílii, kde prší pár dní na podzim a na jaře. S krásným červeným deštníkem jsem si vyšla slovy dvakrát. Poprvé se během pětiminutové cesty do parlamentu deštník zohýbal tak, že se už nedal složit (nicméně byl použitelný). Podruhé jednou zrána skutečně hustě pršelo, s deštníkem jsem statečně manévrovala proti větru, ale po pár minutách povolily veškeré dráty, a tak jsem zbytek cesty do práce absolvovala ve velmi ponuré náladě a promokla na kost.
Jelikož manévrování proti větru se ukázalo být manévrováním proti orkánu Kyrill, nakonec jsem deštník omilostnila a uchovala ho jako cennou relikvii v kanceláři. Ostatní se s deštníky, jejichž zdejší spotřeba překračuje hranice mé představivosti, tolik nemazlili, a tak byly večer polámaných deštníků plné popelnice a koše.
Abych to shrnula: počasí je tady na hovno. Předpověď na zítřejší den je opět tragická. "Nad Britskými ostrovy se formuje další tlaková níže."

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...