S březnem dorazilo jaro, na deštník jsem už pár dní nemusela ani sáhnout. Úředníci se dnes usmívali od ucha k uchu, ale mám podezření, že to nebylo ani tak modrým nebem a sluncem, který už v Bruselu dlouho nikdo neviděl, ale tím, že je pátek. Stejně jako u nás, i tady je pátek spíš první víkendovej den, takže město se už od rána vylidňuje a žádný zvláštní výkony se od zdejšího úředního soukolí nedají čekat. Takže pohov mají i novináři.
Jedinej řádnej zážitek, kterej mi na dobrý náladě něpřidal, a tím pádem je jako téma vhodnej, je proto včerejší.
Rozhodli jsme se Vítkem zajet nakoupit do jednoho z nákupních center, který je od nás pár stanic metrem. Bojovej úkol byl jasnej - sehnat pro mě nějakou garderóbu, abych příští tejden nedělala čtvrtýmu stavu ostudu. Začína totiž unijní summit, a tak hrozí, že ručku s diktafonem budu muset držet před ústy nejrůznějších potentátů českých i cizích, tak snad aby ta ručka ladně vyčnívala z nějaké pěkné košile či svetříku, ne?
Měl mě varovat už začátek výletu. Metro v dopravní špičce jsem tu ještě nezažila - a musím s lítostí potvrdit, že pražskýmu nátřesku se to tady může směle rovnat. Na nástupištích tu sice hraje hudba, která má zřejmě uklidnit potenciální násilníky a sebevrahy (pouštěj samý optimistický popiny), ale nic platný. Ve vagónech agresivita bují, jelikož tam hrajou maximálně nervy naštvaných cestujících.
Když jsme se nechali vyplivnout na místě určení, kapku to tam smrdělo, ale to tu taky patří jaksi k folklóru, a tak hurá na nákupy. Je půl šestý večer, kdekoli v Česku by se dal čekat hukot, ale tady byl klídek. Po galerii se procházely dvojice, krámy byly poloprázdný, náramně by se nakupovalo. Kdyby... všechny krámy nezačaly v půl sedmý zbrojit na zavíračku, aby v sedm definitivně stáhly rolety.
Chápu, že socialistická Francie s 35hodinovým pracovním týdnem je nebezpečně blízko a může inspirovat, ale jak tady pracující lidi nakupujou, když obchody v hlavním městě zavírají nejpozději v sedm a v neděli se neobtěžuje už vůbec nikdo? Odpověd je jasná každýmu, kdo se někdy vypravil v sobotu do města. V ulicích není k hnutí, v obchodech s oblečením se čeká půl hodiny na kabinky a půl hodiny na pokladnu, v supermarketech si můžete ve frontě na placení vyluštit křížovku.
S láskou tak vzpomínám na praktickou italskou siestu: všude bylo sice zavřeno od 11 do 3 odpoledne, aby Italové na kanapi v klidu stačili strávit oběd, ale pak všechno fungovalo do devíti večer.
Siesta po belgicku zdá se mi býti poněkud nešťastnou. Belgičani jsou nicméně spokojení - v nějakým pochybným průzkumu nedávno se ukázalo, že z Evropanů jsou Belgové třetí nejštastnější. Asi odpovídali hlavně prodavači, který tady mají brzy padla.
Jedinej řádnej zážitek, kterej mi na dobrý náladě něpřidal, a tím pádem je jako téma vhodnej, je proto včerejší.
Rozhodli jsme se Vítkem zajet nakoupit do jednoho z nákupních center, který je od nás pár stanic metrem. Bojovej úkol byl jasnej - sehnat pro mě nějakou garderóbu, abych příští tejden nedělala čtvrtýmu stavu ostudu. Začína totiž unijní summit, a tak hrozí, že ručku s diktafonem budu muset držet před ústy nejrůznějších potentátů českých i cizích, tak snad aby ta ručka ladně vyčnívala z nějaké pěkné košile či svetříku, ne?
Měl mě varovat už začátek výletu. Metro v dopravní špičce jsem tu ještě nezažila - a musím s lítostí potvrdit, že pražskýmu nátřesku se to tady může směle rovnat. Na nástupištích tu sice hraje hudba, která má zřejmě uklidnit potenciální násilníky a sebevrahy (pouštěj samý optimistický popiny), ale nic platný. Ve vagónech agresivita bují, jelikož tam hrajou maximálně nervy naštvaných cestujících.
Když jsme se nechali vyplivnout na místě určení, kapku to tam smrdělo, ale to tu taky patří jaksi k folklóru, a tak hurá na nákupy. Je půl šestý večer, kdekoli v Česku by se dal čekat hukot, ale tady byl klídek. Po galerii se procházely dvojice, krámy byly poloprázdný, náramně by se nakupovalo. Kdyby... všechny krámy nezačaly v půl sedmý zbrojit na zavíračku, aby v sedm definitivně stáhly rolety.
Chápu, že socialistická Francie s 35hodinovým pracovním týdnem je nebezpečně blízko a může inspirovat, ale jak tady pracující lidi nakupujou, když obchody v hlavním městě zavírají nejpozději v sedm a v neděli se neobtěžuje už vůbec nikdo? Odpověd je jasná každýmu, kdo se někdy vypravil v sobotu do města. V ulicích není k hnutí, v obchodech s oblečením se čeká půl hodiny na kabinky a půl hodiny na pokladnu, v supermarketech si můžete ve frontě na placení vyluštit křížovku.
S láskou tak vzpomínám na praktickou italskou siestu: všude bylo sice zavřeno od 11 do 3 odpoledne, aby Italové na kanapi v klidu stačili strávit oběd, ale pak všechno fungovalo do devíti večer.
Siesta po belgicku zdá se mi býti poněkud nešťastnou. Belgičani jsou nicméně spokojení - v nějakým pochybným průzkumu nedávno se ukázalo, že z Evropanů jsou Belgové třetí nejštastnější. Asi odpovídali hlavně prodavači, který tady mají brzy padla.
Komentáře