Můj muž zmizel do Prahy, dokonce mučednicky zvolil cestu autobusem. Představovala jsem si, jak trpí ve společnosti poněkud zasmrádlých dělníků, kteří se vrací po lukrativní brigádě z Británie (nikdo jinej asi už nemá chuť ušetřit dvě stovky, který v současnosti dělí cenu autobusový jízdenky od ceny nízkonákladový letenky) a litovala ho. Naštěstí přežil on i jeho nosní sliznice (pokud se to dá posoudit po telefonu).
Dnešní večer je tak poněkud osamělý a navíc mě ta samota přinutila se zamyslet nad tím, jak jako žena-hospodyně ve své detašované domácnosti selhávám. Během posledních týdnů totiž můj milený manžel udržoval teplo domácího krbu - pral, žehlil, vařil, dokonce i umyl okna, což teď mimořádně oceňuju. Já jsem se po práci zmohla na nakrmení pračky, ale představa žehlení mě poněkud děsí a realitu oddaluju psaním blogu.
Podle nějakýho nedávnýho (a jak jinak opět nejpíš pochybnýho) průzkumu Evropský unie, v Česku žehlí dvě procenta a uklízí asi šest procent chlapů. Tyhle čísla mě úplně dojaly... jestli by se ve školách neměly do klukovských rozvrhů zařadit hodiny žehlení a stírání mopem? Je na tom něco složitýho? Nebo je pro chlapy ponižující být viděn s násadou od smetáku v ruce?
Pokud jde o mou současnou nechuť věnovat se tak zvaným ženským pracem, sama sobě jsem tenhle náhlý obrat (sktečně mami, normálně uklízím s nasazením a jakýmsi perverzním potěšením) vysvětlila následovně. Jelikož pracuju v čistě mužským kolektivu, přebírám mužský vzorce chování.
Naneštěstí se to neprojevuje jen sníženou náklonností k utěrce a hadru, ale i poněkud inovovaným slovníkem.
Po dvou měsících ve společnosti mých milých kolegů jednoduše mluvím jako dlaždič. Nejsměšnější je, že nadužívám slovo "vole", což působí v mým podání opravdu komicky. Naše rozhovory tedy probíhají zhruba následovně:
ON: "To je na hovno, vole, na to já se můžu vysrat."
JÁ: "Je to v prdeli. Ty vole."
Tato cenná výměna informací se odehrává ještě ve stovkách dalších variací, vole si ale za den řekneme nejmíň stokrát. Jsem jen zvědavá, co se mnou udělají další měsíce zdejšího pobytu. Snad z toho úplně nezblbnu, vole.
Dnešní večer je tak poněkud osamělý a navíc mě ta samota přinutila se zamyslet nad tím, jak jako žena-hospodyně ve své detašované domácnosti selhávám. Během posledních týdnů totiž můj milený manžel udržoval teplo domácího krbu - pral, žehlil, vařil, dokonce i umyl okna, což teď mimořádně oceňuju. Já jsem se po práci zmohla na nakrmení pračky, ale představa žehlení mě poněkud děsí a realitu oddaluju psaním blogu.
Podle nějakýho nedávnýho (a jak jinak opět nejpíš pochybnýho) průzkumu Evropský unie, v Česku žehlí dvě procenta a uklízí asi šest procent chlapů. Tyhle čísla mě úplně dojaly... jestli by se ve školách neměly do klukovských rozvrhů zařadit hodiny žehlení a stírání mopem? Je na tom něco složitýho? Nebo je pro chlapy ponižující být viděn s násadou od smetáku v ruce?
Pokud jde o mou současnou nechuť věnovat se tak zvaným ženským pracem, sama sobě jsem tenhle náhlý obrat (sktečně mami, normálně uklízím s nasazením a jakýmsi perverzním potěšením) vysvětlila následovně. Jelikož pracuju v čistě mužským kolektivu, přebírám mužský vzorce chování.
Naneštěstí se to neprojevuje jen sníženou náklonností k utěrce a hadru, ale i poněkud inovovaným slovníkem.
Po dvou měsících ve společnosti mých milých kolegů jednoduše mluvím jako dlaždič. Nejsměšnější je, že nadužívám slovo "vole", což působí v mým podání opravdu komicky. Naše rozhovory tedy probíhají zhruba následovně:
ON: "To je na hovno, vole, na to já se můžu vysrat."
JÁ: "Je to v prdeli. Ty vole."
Tato cenná výměna informací se odehrává ještě ve stovkách dalších variací, vole si ale za den řekneme nejmíň stokrát. Jsem jen zvědavá, co se mnou udělají další měsíce zdejšího pobytu. Snad z toho úplně nezblbnu, vole.
Komentáře