Přeskočit na hlavní obsah

Pupek kulturního světa

Začíná se mi tu opravdu hodně líbit. Vliv na to určitě má nádherný počasí, díky kterýmu se z šedýho, vlhkýho, nehostinnýho města vyloupnul doslova ráj na zemi. Když odpoledne sedím v křesle, čtu si a opaluju se před otevřeným oknem do ulice, nic mi neschází.
No a navíc jsem začala zjišťovat, že se tady děly opravdu zajímavý věci a že Belgičani nejsou žádný nudný patroni.
Tak kupříkladu - v domě U Labutě na zdejším Velkým náměstí (Grand Place), kde v předminulým století sídlila dělnická knihovna, napsal Karel Marx svůj Kapitál. V Bruselu postřelil nepříčetnej a zoufalej Paul Verlaine Arthura Rimbauda, a pak tu strávil několik měsíců ve vězení. V Bruselu Jules Bordet objevil vakcínu proti černýmu kašli. Tahle trojice událostí mě zvlášť zaujala.
A pak - Belgičani se pyšní tím, že vynalezli hranolky. Belgie je ráj milovníků detektivek - narodil se tu George Simenon a jeho inspektor Maigret a slavný Hercule Poirot Agathy Christie byl taky Belgičan. A do třetice - tahle trojka je poněkud surreálná, přiznávám - v Belgii vymysleli i kult mého dětství - Šmouly.
No, a to není zdaleka konec. V Belgii se narodila tajemná kráska Audrey Hepburnová (Vítku, tos nevěděl, co?) i v charakteru plochý, nicméně svalově dobře vybavený akční hrdina Jean Claude Van Damme. Z Belgie je kapela Hooverphonics i šansoniér Jacques Brel. Narodila se tu módní návrhářka Liz Clairborne, ale taky antropolog Claude Lévi-Strauss.
Belgičanem byl matematik Adolphe Quetelet, který se považuje za otce moderní statistiky. V Belgii je i kolébka anatomie, protože právě tady napsal v 16. století Andreas Vesalius první učebnici o stavbě lidského těla a správném "řezání do mrtvol".
Belgie má dokonce i pěknou sportovní tradici - pochází odsud tenistky Kim Clijstersová a Justine Heninová-Hardenneová. Narodili se tu členové rodiny Blitzů, slavných vodních pólistů. Je odsud i fotbalista Jean-Marc Bosman, který změnil svět kopané - díky Bosmanovu pravidlu totiž můžou v Evropě hráči volně migrovat mezi jednotlivými kluby.
Bylo by toho asi ještě mnohem víc, ale ta belgická propagace mě kapku vyčerpala. Do ulic padá voňavá, ale studená jarní půlnoc. Z hospod se potácejí dobře naladění opilci. A já pojídám - tak nějak všemu navzdory - švýcarskou čokoládu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt