Přeskočit na hlavní obsah

Pupek kulturního světa

Začíná se mi tu opravdu hodně líbit. Vliv na to určitě má nádherný počasí, díky kterýmu se z šedýho, vlhkýho, nehostinnýho města vyloupnul doslova ráj na zemi. Když odpoledne sedím v křesle, čtu si a opaluju se před otevřeným oknem do ulice, nic mi neschází.
No a navíc jsem začala zjišťovat, že se tady děly opravdu zajímavý věci a že Belgičani nejsou žádný nudný patroni.
Tak kupříkladu - v domě U Labutě na zdejším Velkým náměstí (Grand Place), kde v předminulým století sídlila dělnická knihovna, napsal Karel Marx svůj Kapitál. V Bruselu postřelil nepříčetnej a zoufalej Paul Verlaine Arthura Rimbauda, a pak tu strávil několik měsíců ve vězení. V Bruselu Jules Bordet objevil vakcínu proti černýmu kašli. Tahle trojice událostí mě zvlášť zaujala.
A pak - Belgičani se pyšní tím, že vynalezli hranolky. Belgie je ráj milovníků detektivek - narodil se tu George Simenon a jeho inspektor Maigret a slavný Hercule Poirot Agathy Christie byl taky Belgičan. A do třetice - tahle trojka je poněkud surreálná, přiznávám - v Belgii vymysleli i kult mého dětství - Šmouly.
No, a to není zdaleka konec. V Belgii se narodila tajemná kráska Audrey Hepburnová (Vítku, tos nevěděl, co?) i v charakteru plochý, nicméně svalově dobře vybavený akční hrdina Jean Claude Van Damme. Z Belgie je kapela Hooverphonics i šansoniér Jacques Brel. Narodila se tu módní návrhářka Liz Clairborne, ale taky antropolog Claude Lévi-Strauss.
Belgičanem byl matematik Adolphe Quetelet, který se považuje za otce moderní statistiky. V Belgii je i kolébka anatomie, protože právě tady napsal v 16. století Andreas Vesalius první učebnici o stavbě lidského těla a správném "řezání do mrtvol".
Belgie má dokonce i pěknou sportovní tradici - pochází odsud tenistky Kim Clijstersová a Justine Heninová-Hardenneová. Narodili se tu členové rodiny Blitzů, slavných vodních pólistů. Je odsud i fotbalista Jean-Marc Bosman, který změnil svět kopané - díky Bosmanovu pravidlu totiž můžou v Evropě hráči volně migrovat mezi jednotlivými kluby.
Bylo by toho asi ještě mnohem víc, ale ta belgická propagace mě kapku vyčerpala. Do ulic padá voňavá, ale studená jarní půlnoc. Z hospod se potácejí dobře naladění opilci. A já pojídám - tak nějak všemu navzdory - švýcarskou čokoládu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...