Přeskočit na hlavní obsah

Země estétů a pirátů silnic

Jelikož se v poslední době na vrcholu mýho soukromýho žebříčku nejneoblíbenějších zemí usadila Francie a zatím - i díky nelichotivých odhalením před tamějšíma prezidentskýma volabama - se na něm statečně drží, mám tendenci vinu za všechny belgický neřesti (a že jich je) házet na příliš blízký sousedství Francie a naopak body za všechny belgický ctnosti (taky by se jich pár našlo) zase samozřejmě připisuju dobrýmu vlivu Holanďanů.
Třeba co se týce silničního provozu, má moje teorie jistý opodstatnění. Řidiči ve Valonsku (francouzsky mluvící Belgii) nemají nijak zvlášť dobrou pověst a taky tady, v převážně frankofonním Bruselu, člověk dost často zažívá, proč vlastně.
Vlastnoručně sice neřídím (jednak mě pánové v kanceláři na volant sahat nenechají, jelikož jsem žena, jednak bych na něj šahat neměla, jelikož nemám povinné a jistě nadmíru užitečné "podnikové školení řidičů"), ale i jako spolujezdec si užívám adrenalinu dost a dost. Tak třeba blinkry - ty by se snad do belgickejch aut ani nemusely montovat, protože je stejně nikdo nepoužívá. To, že auto před vámi chce někam odbočit, prostě musíte poznat intuitivně, jinak máte smůlu. Obzvlášť pekelný je to třeba na víceproudejch kruhovejch objezdech ve špičce, na kterých tu nikdo neumí jezdit ani s blinkrama. Bez nich to ale dost často vypadá jako v blbým filmu a i poměrně klidnej řidič pro jistotu radši nesundává ruku z klaksonu.
Další kapitolou jsou dálnice: ne že by český řidiči nebyli bezohledný pitomci, který si honěj triko šlapáním na plyn, ale tady to má ještě jeden rozměr navíc. Tady se může stát absolutně cokoliv, prostě všechno, i to, co překračuje meze vaší představivosti. Auto před vámi se nacpe do vašeho pruhu ve chvíli, kdy se k němu blížíte stokilometrovou rychlostí a kdy jste od něj jen pár metrů. Kamiony kličkujou tak, že se jim málem urvou nápravy. Jediná jistota je, že žádný pravidla nefungujou a že se musí počítat se vším.
Naštěstí (aspoň myslím) nedávno místní politická elita zrušila jedno pravidlo, který žádnýho cizince nenechávalo chladným, a tak o zmačkanej plech nebyla nikdy nouze. Platila tu sice přednost zprava (v místních uličkách na označení hlavních a vedlejších silnic dost šetří), ale jen pro ty auta, který před příjezdem na křižovatku nezabrzdily. Pokud náhodou auto jedoucí zprava zabrzdilo nebo výrazně zpomalilo, nárok na přednost ztratilo a podle pravidel mohl vystartovat řidič zleva. Nemusím asi nijak zdlouhavě vykládat, že tenhle nonsens sice sklízel úspěch jako další doklad ztřeštěný belgický nátury nikoli jako pravidlo, kterým by se rozumnej člověk měl řídit. Jednoznačnej úspěch mělo ve všech autodílnách, kde díky němu měli vždycky dost práce.
Když ke všem těmhle silničním manýrům připočtete to, že lidi v Belgii (nikoli jen Belgičani) jsou zvyklí řídit i v poměrně podorušeném stavu a kličkujícím autům v ulicích se v sobotu večer nikdo nediví, máte možná aspoň hrubou představu o zdejším dopravním pekle.
Abych tu kritiku na závěr trochu opentlila, mám tu jeden poměrně překvapivej poznatek z poslední doby. Elegance na silnicích tu sice neexistuje, ale elegance doma jo. Z několika zdrojů mám potvrzeno, že v domech, kde je víc bytů, se pečlivě reguluje vzhled všeho, co z vašeho bytu vidí sousedé. Bytovkoví estéti například předepisují, jak má vypadat zahradní nábytek na terase (na plast rovnou zapomeňte), jaký druh markýzy si musíte koupit (co na tom, že na rozdíl od všech ostatních stojí o pár stovek víc) a neestetické předměty se rovnou zakážou. Tak třeba na balkónech nesmí viset prádlo (vaše spodky by mohly mnohé pohoršit) a zapomenout můžete i na to, že si na balkon vlastního bytu pověsíte satelit - ten musí být někde, kde není vidět, protože nevypadá pěkně. Zdejší paneláky jsou proto díky značné sourodosti poměrně malebné, narozdíl od těch českých.
Tolik pomluvy, tolik chvála. Howgh.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...