Jelikož se v poslední době na vrcholu mýho soukromýho žebříčku nejneoblíbenějších zemí usadila Francie a zatím - i díky nelichotivých odhalením před tamějšíma prezidentskýma volabama - se na něm statečně drží, mám tendenci vinu za všechny belgický neřesti (a že jich je) házet na příliš blízký sousedství Francie a naopak body za všechny belgický ctnosti (taky by se jich pár našlo) zase samozřejmě připisuju dobrýmu vlivu Holanďanů.
Třeba co se týce silničního provozu, má moje teorie jistý opodstatnění. Řidiči ve Valonsku (francouzsky mluvící Belgii) nemají nijak zvlášť dobrou pověst a taky tady, v převážně frankofonním Bruselu, člověk dost často zažívá, proč vlastně.
Vlastnoručně sice neřídím (jednak mě pánové v kanceláři na volant sahat nenechají, jelikož jsem žena, jednak bych na něj šahat neměla, jelikož nemám povinné a jistě nadmíru užitečné "podnikové školení řidičů"), ale i jako spolujezdec si užívám adrenalinu dost a dost. Tak třeba blinkry - ty by se snad do belgickejch aut ani nemusely montovat, protože je stejně nikdo nepoužívá. To, že auto před vámi chce někam odbočit, prostě musíte poznat intuitivně, jinak máte smůlu. Obzvlášť pekelný je to třeba na víceproudejch kruhovejch objezdech ve špičce, na kterých tu nikdo neumí jezdit ani s blinkrama. Bez nich to ale dost často vypadá jako v blbým filmu a i poměrně klidnej řidič pro jistotu radši nesundává ruku z klaksonu.
Další kapitolou jsou dálnice: ne že by český řidiči nebyli bezohledný pitomci, který si honěj triko šlapáním na plyn, ale tady to má ještě jeden rozměr navíc. Tady se může stát absolutně cokoliv, prostě všechno, i to, co překračuje meze vaší představivosti. Auto před vámi se nacpe do vašeho pruhu ve chvíli, kdy se k němu blížíte stokilometrovou rychlostí a kdy jste od něj jen pár metrů. Kamiony kličkujou tak, že se jim málem urvou nápravy. Jediná jistota je, že žádný pravidla nefungujou a že se musí počítat se vším.
Naštěstí (aspoň myslím) nedávno místní politická elita zrušila jedno pravidlo, který žádnýho cizince nenechávalo chladným, a tak o zmačkanej plech nebyla nikdy nouze. Platila tu sice přednost zprava (v místních uličkách na označení hlavních a vedlejších silnic dost šetří), ale jen pro ty auta, který před příjezdem na křižovatku nezabrzdily. Pokud náhodou auto jedoucí zprava zabrzdilo nebo výrazně zpomalilo, nárok na přednost ztratilo a podle pravidel mohl vystartovat řidič zleva. Nemusím asi nijak zdlouhavě vykládat, že tenhle nonsens sice sklízel úspěch jako další doklad ztřeštěný belgický nátury nikoli jako pravidlo, kterým by se rozumnej člověk měl řídit. Jednoznačnej úspěch mělo ve všech autodílnách, kde díky němu měli vždycky dost práce.
Když ke všem těmhle silničním manýrům připočtete to, že lidi v Belgii (nikoli jen Belgičani) jsou zvyklí řídit i v poměrně podorušeném stavu a kličkujícím autům v ulicích se v sobotu večer nikdo nediví, máte možná aspoň hrubou představu o zdejším dopravním pekle.
Abych tu kritiku na závěr trochu opentlila, mám tu jeden poměrně překvapivej poznatek z poslední doby. Elegance na silnicích tu sice neexistuje, ale elegance doma jo. Z několika zdrojů mám potvrzeno, že v domech, kde je víc bytů, se pečlivě reguluje vzhled všeho, co z vašeho bytu vidí sousedé. Bytovkoví estéti například předepisují, jak má vypadat zahradní nábytek na terase (na plast rovnou zapomeňte), jaký druh markýzy si musíte koupit (co na tom, že na rozdíl od všech ostatních stojí o pár stovek víc) a neestetické předměty se rovnou zakážou. Tak třeba na balkónech nesmí viset prádlo (vaše spodky by mohly mnohé pohoršit) a zapomenout můžete i na to, že si na balkon vlastního bytu pověsíte satelit - ten musí být někde, kde není vidět, protože nevypadá pěkně. Zdejší paneláky jsou proto díky značné sourodosti poměrně malebné, narozdíl od těch českých.
Tolik pomluvy, tolik chvála. Howgh.
Třeba co se týce silničního provozu, má moje teorie jistý opodstatnění. Řidiči ve Valonsku (francouzsky mluvící Belgii) nemají nijak zvlášť dobrou pověst a taky tady, v převážně frankofonním Bruselu, člověk dost často zažívá, proč vlastně.
Vlastnoručně sice neřídím (jednak mě pánové v kanceláři na volant sahat nenechají, jelikož jsem žena, jednak bych na něj šahat neměla, jelikož nemám povinné a jistě nadmíru užitečné "podnikové školení řidičů"), ale i jako spolujezdec si užívám adrenalinu dost a dost. Tak třeba blinkry - ty by se snad do belgickejch aut ani nemusely montovat, protože je stejně nikdo nepoužívá. To, že auto před vámi chce někam odbočit, prostě musíte poznat intuitivně, jinak máte smůlu. Obzvlášť pekelný je to třeba na víceproudejch kruhovejch objezdech ve špičce, na kterých tu nikdo neumí jezdit ani s blinkrama. Bez nich to ale dost často vypadá jako v blbým filmu a i poměrně klidnej řidič pro jistotu radši nesundává ruku z klaksonu.
Další kapitolou jsou dálnice: ne že by český řidiči nebyli bezohledný pitomci, který si honěj triko šlapáním na plyn, ale tady to má ještě jeden rozměr navíc. Tady se může stát absolutně cokoliv, prostě všechno, i to, co překračuje meze vaší představivosti. Auto před vámi se nacpe do vašeho pruhu ve chvíli, kdy se k němu blížíte stokilometrovou rychlostí a kdy jste od něj jen pár metrů. Kamiony kličkujou tak, že se jim málem urvou nápravy. Jediná jistota je, že žádný pravidla nefungujou a že se musí počítat se vším.
Naštěstí (aspoň myslím) nedávno místní politická elita zrušila jedno pravidlo, který žádnýho cizince nenechávalo chladným, a tak o zmačkanej plech nebyla nikdy nouze. Platila tu sice přednost zprava (v místních uličkách na označení hlavních a vedlejších silnic dost šetří), ale jen pro ty auta, který před příjezdem na křižovatku nezabrzdily. Pokud náhodou auto jedoucí zprava zabrzdilo nebo výrazně zpomalilo, nárok na přednost ztratilo a podle pravidel mohl vystartovat řidič zleva. Nemusím asi nijak zdlouhavě vykládat, že tenhle nonsens sice sklízel úspěch jako další doklad ztřeštěný belgický nátury nikoli jako pravidlo, kterým by se rozumnej člověk měl řídit. Jednoznačnej úspěch mělo ve všech autodílnách, kde díky němu měli vždycky dost práce.
Když ke všem těmhle silničním manýrům připočtete to, že lidi v Belgii (nikoli jen Belgičani) jsou zvyklí řídit i v poměrně podorušeném stavu a kličkujícím autům v ulicích se v sobotu večer nikdo nediví, máte možná aspoň hrubou představu o zdejším dopravním pekle.
Abych tu kritiku na závěr trochu opentlila, mám tu jeden poměrně překvapivej poznatek z poslední doby. Elegance na silnicích tu sice neexistuje, ale elegance doma jo. Z několika zdrojů mám potvrzeno, že v domech, kde je víc bytů, se pečlivě reguluje vzhled všeho, co z vašeho bytu vidí sousedé. Bytovkoví estéti například předepisují, jak má vypadat zahradní nábytek na terase (na plast rovnou zapomeňte), jaký druh markýzy si musíte koupit (co na tom, že na rozdíl od všech ostatních stojí o pár stovek víc) a neestetické předměty se rovnou zakážou. Tak třeba na balkónech nesmí viset prádlo (vaše spodky by mohly mnohé pohoršit) a zapomenout můžete i na to, že si na balkon vlastního bytu pověsíte satelit - ten musí být někde, kde není vidět, protože nevypadá pěkně. Zdejší paneláky jsou proto díky značné sourodosti poměrně malebné, narozdíl od těch českých.
Tolik pomluvy, tolik chvála. Howgh.
Komentáře