Udělaly jsme si se ségrou pěknou neděli a poplenily několik bruselských muzeálních restů. Já jsem sice ještě na konci víkendu vypadala po probdělý páteční noci jako zvadlá kopretina, ale to nás nezastavilo - prostě jsme jen jako důchodkyně poctivě odpočívaly na každý příhodný lavičce.
Muzejní okruh jsme zahájily mezi zaprášenejma vitrínama ve vojenským muzeu. Zaujaly mě především tanky z první světový války a taky figuríny tu s potměšilým, tu velmi smutným výrazem, na kterých visely nejrůznější uniformy a polní výstroj. Nejsem žádnej militaristickej fanda, ale třeba takový ruský vojenský čepice mě svou absolutní mimozemskostí vyloženě zaujaly. Eště že už mě kolega poučil jak poznám podle hvězd plukovníka:-), takže jsem se tam necítila jako úplnej trotl, ale jen jako poloviční.
Od šavlí a ručnic jsme rychle zmizely směr muzeum Victora Horty. Slavný secesní architekt, který žil a navrhoval v Bruselu si postavil ve čtvrti Ixelles vlastní dům, který se do dneška zachoval prakticky v původní podobě. Je krásnej a po odpolednách do něj pouštějí po pár kusech turisty, který si ho můžou prolízt od sklepa po půdu. Před barákem se sice prakticky pořád vine fronta jako had, ale chvíli v ní postát stojí za to. Horta totiž svůj dům domyslel do posledního detailu - od pevných závěsů na obrazy, aby se nemuselo vrtat do zdí, přes praktický nočník s odpadem přímo u postele až po mozaiku na podlaze, která počítá i s budoucí rohožkou. Prostě ráj pro perfekcionisty.
Propršený odpoledne jsme pak zakončily v muzeu přírody, kde jsou normálně k vidění kostry dinosaurů a jiných pravěkých potvor. Jelikož oddělení se starýma kostma ale bylo zavřený, musely jsme se spokojit s vycpanejma zvířatama, rybama a mrtvým i živým hmyzem. Obzvlášť ten živej hmyz mě přiměl k zamyšlení nad vlastní zhýčkaností.
Před vitrínama, kde se to hemžilo nejrůznější tu fotogeničtější tu méně pohlednou havětí, jsem totiž dokázala přemýšlet jen nad tím, jak jsem ráda, že tato je pouze za sklem a že s ní nemusím přijít do styku. Žít ve městě, kde se musím potýkat maximálně s blechama, komárama a sviňkama v odpadu, je prostě nádhera! Kdyby po mně v noci přeběhnul jen jeden z těch úžasně obrovskejch chlupatejch pavouků, měla bych z toho smrt. Stejně jako by měl domorodec smrt z toho, kdyby se na něj tlačilo deset opocených lidí v přehřátým metru. Já dávám, i když nerada, přednost těm smradlavým spolucestujícím.
Muzejní okruh jsme zahájily mezi zaprášenejma vitrínama ve vojenským muzeu. Zaujaly mě především tanky z první světový války a taky figuríny tu s potměšilým, tu velmi smutným výrazem, na kterých visely nejrůznější uniformy a polní výstroj. Nejsem žádnej militaristickej fanda, ale třeba takový ruský vojenský čepice mě svou absolutní mimozemskostí vyloženě zaujaly. Eště že už mě kolega poučil jak poznám podle hvězd plukovníka:-), takže jsem se tam necítila jako úplnej trotl, ale jen jako poloviční.
Od šavlí a ručnic jsme rychle zmizely směr muzeum Victora Horty. Slavný secesní architekt, který žil a navrhoval v Bruselu si postavil ve čtvrti Ixelles vlastní dům, který se do dneška zachoval prakticky v původní podobě. Je krásnej a po odpolednách do něj pouštějí po pár kusech turisty, který si ho můžou prolízt od sklepa po půdu. Před barákem se sice prakticky pořád vine fronta jako had, ale chvíli v ní postát stojí za to. Horta totiž svůj dům domyslel do posledního detailu - od pevných závěsů na obrazy, aby se nemuselo vrtat do zdí, přes praktický nočník s odpadem přímo u postele až po mozaiku na podlaze, která počítá i s budoucí rohožkou. Prostě ráj pro perfekcionisty.
Propršený odpoledne jsme pak zakončily v muzeu přírody, kde jsou normálně k vidění kostry dinosaurů a jiných pravěkých potvor. Jelikož oddělení se starýma kostma ale bylo zavřený, musely jsme se spokojit s vycpanejma zvířatama, rybama a mrtvým i živým hmyzem. Obzvlášť ten živej hmyz mě přiměl k zamyšlení nad vlastní zhýčkaností.
Před vitrínama, kde se to hemžilo nejrůznější tu fotogeničtější tu méně pohlednou havětí, jsem totiž dokázala přemýšlet jen nad tím, jak jsem ráda, že tato je pouze za sklem a že s ní nemusím přijít do styku. Žít ve městě, kde se musím potýkat maximálně s blechama, komárama a sviňkama v odpadu, je prostě nádhera! Kdyby po mně v noci přeběhnul jen jeden z těch úžasně obrovskejch chlupatejch pavouků, měla bych z toho smrt. Stejně jako by měl domorodec smrt z toho, kdyby se na něj tlačilo deset opocených lidí v přehřátým metru. Já dávám, i když nerada, přednost těm smradlavým spolucestujícím.
Komentáře