Přeskočit na hlavní obsah

Snová realita

Belgie a přilehlé kouty Beneluxu jsou mekkou surrealismu, a když máte chuť se dívat, potvrzuje se vám to pořád dokola.
Tak například Amsterdam: když jsme si tak poklidně kráčeli kolem kanálu, začalo se to najednou nad vodou hemžit volavkami. Volavky tady nejsou taková vzácnost jako v Čechách, ale když jich vidíte v centru města kroužit celé hejno, stejně vás to poněkud překvapí. Jedna volavka na hausbótu, druhá si vykračuje po střeše naleštěného superluxusního mercedesu, třetí jen tak pochoduje po chodníku a další se blíží. Při bližším ohledání terénu se ukázalo, že tam nejsou pro nic za nic. Zpoza stromu se totiž vynořil poměrně nenápadný shrbený stařík s igelitovou taškou. A občas - jakoby nic - z ní vytáhnul kuře (malé opeřené žluťoučké kuřátko) a hodil ho některé z těch volavek. Volavky se ládovaly, na dlouhých krcích se jim tvořily boule a stařík se na ně potutelně usmíval a dál vypadal, jako by výkrm hejna volavek ve velkoměstě byl něco úplně normálního.
Včera zase další snová realita v Antverpách. Den byl šedý, každou chvíli se spustil déšť, ba liják, aby zase za chvíli přestal a vysvitlo slunce. Když jsme projížděli během jedné z těch slunečných chvil židovskou čtvrtí, bylo najednou všude plno svátečně nastrojených židovských rodin, které se vracely ze synagogy. A otcové těch rodin měli na svých pečlivě udržovaných kloboucích a vysokých kožešinových papachách igelity, aby jim nenavhly! Tak si to představte: důstojné postavy s pejzy, které kráčely s igelitovými bublinami na hlavách. Vypadalo to tak nějak kosmicky. Jako by na sobě měli kus nějaké astronautské výzbroje.
Pak, když jsme se unavení (především z nákupů) vraceli do Bruselu, jsem viděla něco ještě víc snového. Zastavili jsme na světlech na rušné křižovatce a na trávníku mezi frekventovanou několikaproudovou silnicí a jakousi aseptickou kancelářskou budovou se popásalo dobře deset králíků! Spokojeně se cpali až jim uši poskakovaly. Myslela jsem, že by to mohly být mžitky z únavy, ale králíky viděli v autě všichni - tak jedině nějaká kolektivní halucinace.
A možná je to tady všechno taková kolektivní halucinace - ledacos by se tím vysvětlovalo.
Zrovna teď třeba pod okny kráčí Armén v kroji, veze před sebou flašinet a na celou ulici vyhrává tradiční arménský song Škoda lásky...

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Okomentovat
Další informace

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...
Okomentovat
Další informace

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...
1 komentář
Další informace