Belgie a přilehlé kouty Beneluxu jsou mekkou surrealismu, a když máte chuť se dívat, potvrzuje se vám to pořád dokola.
Tak například Amsterdam: když jsme si tak poklidně kráčeli kolem kanálu, začalo se to najednou nad vodou hemžit volavkami. Volavky tady nejsou taková vzácnost jako v Čechách, ale když jich vidíte v centru města kroužit celé hejno, stejně vás to poněkud překvapí. Jedna volavka na hausbótu, druhá si vykračuje po střeše naleštěného superluxusního mercedesu, třetí jen tak pochoduje po chodníku a další se blíží. Při bližším ohledání terénu se ukázalo, že tam nejsou pro nic za nic. Zpoza stromu se totiž vynořil poměrně nenápadný shrbený stařík s igelitovou taškou. A občas - jakoby nic - z ní vytáhnul kuře (malé opeřené žluťoučké kuřátko) a hodil ho některé z těch volavek. Volavky se ládovaly, na dlouhých krcích se jim tvořily boule a stařík se na ně potutelně usmíval a dál vypadal, jako by výkrm hejna volavek ve velkoměstě byl něco úplně normálního.
Včera zase další snová realita v Antverpách. Den byl šedý, každou chvíli se spustil déšť, ba liják, aby zase za chvíli přestal a vysvitlo slunce. Když jsme projížděli během jedné z těch slunečných chvil židovskou čtvrtí, bylo najednou všude plno svátečně nastrojených židovských rodin, které se vracely ze synagogy. A otcové těch rodin měli na svých pečlivě udržovaných kloboucích a vysokých kožešinových papachách igelity, aby jim nenavhly! Tak si to představte: důstojné postavy s pejzy, které kráčely s igelitovými bublinami na hlavách. Vypadalo to tak nějak kosmicky. Jako by na sobě měli kus nějaké astronautské výzbroje.
Pak, když jsme se unavení (především z nákupů) vraceli do Bruselu, jsem viděla něco ještě víc snového. Zastavili jsme na světlech na rušné křižovatce a na trávníku mezi frekventovanou několikaproudovou silnicí a jakousi aseptickou kancelářskou budovou se popásalo dobře deset králíků! Spokojeně se cpali až jim uši poskakovaly. Myslela jsem, že by to mohly být mžitky z únavy, ale králíky viděli v autě všichni - tak jedině nějaká kolektivní halucinace.
A možná je to tady všechno taková kolektivní halucinace - ledacos by se tím vysvětlovalo.
Zrovna teď třeba pod okny kráčí Armén v kroji, veze před sebou flašinet a na celou ulici vyhrává tradiční arménský song Škoda lásky...
Tak například Amsterdam: když jsme si tak poklidně kráčeli kolem kanálu, začalo se to najednou nad vodou hemžit volavkami. Volavky tady nejsou taková vzácnost jako v Čechách, ale když jich vidíte v centru města kroužit celé hejno, stejně vás to poněkud překvapí. Jedna volavka na hausbótu, druhá si vykračuje po střeše naleštěného superluxusního mercedesu, třetí jen tak pochoduje po chodníku a další se blíží. Při bližším ohledání terénu se ukázalo, že tam nejsou pro nic za nic. Zpoza stromu se totiž vynořil poměrně nenápadný shrbený stařík s igelitovou taškou. A občas - jakoby nic - z ní vytáhnul kuře (malé opeřené žluťoučké kuřátko) a hodil ho některé z těch volavek. Volavky se ládovaly, na dlouhých krcích se jim tvořily boule a stařík se na ně potutelně usmíval a dál vypadal, jako by výkrm hejna volavek ve velkoměstě byl něco úplně normálního.
Včera zase další snová realita v Antverpách. Den byl šedý, každou chvíli se spustil déšť, ba liják, aby zase za chvíli přestal a vysvitlo slunce. Když jsme projížděli během jedné z těch slunečných chvil židovskou čtvrtí, bylo najednou všude plno svátečně nastrojených židovských rodin, které se vracely ze synagogy. A otcové těch rodin měli na svých pečlivě udržovaných kloboucích a vysokých kožešinových papachách igelity, aby jim nenavhly! Tak si to představte: důstojné postavy s pejzy, které kráčely s igelitovými bublinami na hlavách. Vypadalo to tak nějak kosmicky. Jako by na sobě měli kus nějaké astronautské výzbroje.
Pak, když jsme se unavení (především z nákupů) vraceli do Bruselu, jsem viděla něco ještě víc snového. Zastavili jsme na světlech na rušné křižovatce a na trávníku mezi frekventovanou několikaproudovou silnicí a jakousi aseptickou kancelářskou budovou se popásalo dobře deset králíků! Spokojeně se cpali až jim uši poskakovaly. Myslela jsem, že by to mohly být mžitky z únavy, ale králíky viděli v autě všichni - tak jedině nějaká kolektivní halucinace.
A možná je to tady všechno taková kolektivní halucinace - ledacos by se tím vysvětlovalo.
Zrovna teď třeba pod okny kráčí Armén v kroji, veze před sebou flašinet a na celou ulici vyhrává tradiční arménský song Škoda lásky...
Komentáře