Přeskočit na hlavní obsah

Výlet za hranice

Ne, v Beneluxu jsme zůstali. Po Lucemburku už zůstávalo jen Nizozemí, takže se konečně vyřešilo moje celoživotní dilema, jestli Amsterdam nebo Amsterodam.
Byla to pamětihodná sobota a neděle - píšu pár hodin po návratu - a byla to krátká sobota a neděle. Bylo by se dalo ještě hodně vidět, hodně navštívit, dalo by se nakoupit ještě přemnoho krásných věciček, oblečků a předmětů. Možná by se našla i nějaká ta divná socha: z vlaku jsem viděl pod viaduktem cosi jako železný pařezy.
Zásadní věci jsme ovšem stihli. Nebudu to zdržovat: ano, holky ve výlohách jsme viděli. Ano, byly pěkný. Jeden by si ani nepřipadal blbě, kdyby. Poznámka k "výlohám": všechny domy u grachtů (kanálů), tedy v centru, mají okna ve všech patrech od stropu k podlaze, ale ne ve všech oknech jsou holky. Chci říct, že to nejsou nějaký speciální domy a zvlášť udělaný okna. Jsou to domy, okolo jakých procházíte i jinde než v děvčí čtvrti. Ty okna jsou skoro větší než dveře, a drtivé většině těch domů trčí ze štítu traverza s kladkou, protože nábytek tam podle všeho museli dopravovat oknama. (Jen teorie, třeba má každej dům z nařízení oranžského vévody implementovanou šibenici... nevim.) Další zajímavost o domech u grachtů: řada z nich je křivá jako věž v Pise - prej se hroutí kvůli písčitému podloží. Pochopitelně každej se naklání jinak a jinam. Chvíli trvá, než se přestanete ptát sami sebe, jestli jste to náhodou nepřehnali se svými oblíbenými halucinogeny. Okolo některých těch domů člověk prochází hodně rychle a nespouští oči ze štítu - byla by blbá smrt, nechat se smést do grachtu hroutící se památkou.
Teď teda ty drogy - coffeeshopů je tam víc, než bych čekal. Ne, nebyli jsme tam. Nemáme moc rádi kouř, a koláčky jsou nejistá a zrádná záležitost. Ale byl jsem hodně spokojen s tím, že tam jsou a že je to naprostá samozřejmost. Nepoflakovaly se kolem nich existence, ale vesměs sympatičtí lidé, se kterými bych si případně po jednom jointu měl hodně co říct. Možná i holandsky.
Ale byly tam i jiné podniky, i pro místní, byť celé to centrum je vlastně plné lákadel pro turisty, a my se nechali rádi zlákat tu do kavárny na vynikající quiche, tu do podniku jménem Lust, kde měli skvělé, ale skvělé víno - rozlévali šest bílých (!) a ne že by donesli skleničku, ale ke stolu donesli orosenou lahev a nalili před zákazníkem - hezký servírky mimochodem. Viděli jsme obchůdky s divnou i skvostnou módou, s designovými i žertovnými předměty, se svítidly ze 20. let a se svítidly z 50.-70. let, antikvariáty a sýrárnu (neuvěřitelný, kolika způsoby se dá naložit se zkaženým mlíkem), surinamskej fast food (ale když jsme ho chtěli zkusit, už jsme ho nenašli, a museli jsme vzít zavděk thajským). A muzea samosebou!
Před van Goghovým se tvořily fronty od časného rána. No co, Slunečnice jsme viděli v Londýně, nemusíme se cpát všude. Královské muzeum je zavřený, ale vystavují v jednom křídle "pár" vybraných kousků - taky fronta, ale stihli jsme to před ní. Hlavní lákadlo je Rembrandt, Noční hlídka, a je třeba říct, že to teda bylo něco. Ale když víte, že uvidíte jen omezené množství exponátů, o to větší pozornost jim věnujete. Pamatuju na temný obraz nazvaný Noční škola - stařec při světle svíček učí děti číst. Když jsem se z obrazu po dvou minutách vynořil, musel jsem mhouřit oči proti prudkému světlu venku. Fascinující byl pochopitelně Vermeer, a řada dalších, jejichž jména jsem se ani nepokoušel zapamatovat. Samotná Noční hlídka je až na konci, jako zlatý hřeb. Je strašně veliká, snad 4 na 5 metrů. Popisky upozorňují, že to není statická scéna, ale že se tam leccos děje: sledujete to jako film a zacláníte dvaceti dalším lidem.
Pak už jen procházka, hledání míst, která jsme viděli včera, ale nestihli jsme se v nich dost dlouho zastavit, vyhýbání cyklistům ("příště si půjčíme kolo"), bolavý nohy, a dokonce koupě trička, protože v tomhle městě mají i tak neuvěřitelnou věc, jako je nápaditý a pěkný tričko s nápisem Amsterdam.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...