Po půlroce v Bruselu se můj pobyt nachyluje. Podnikli jsme v sobotu secesní okruh po jižní části Bruselu a já se konečně tímto (o)kruhem vrátil na místo, o kterém jsem psal v jednom z prvních svých příspěvků - do paláce Horta.
Nebyla tam kupodivu fronta jako posledně (najednou tam totiž pouštějí jen 45 lidí), takže jsme si mohli od sklepa po podkroví projít (liška už podruhé) dům, který architekt Horta navrhl sám pro sebe. Nejsem si jistý, jestli jsem kdy měl možnost vidět dům, který si nějaký architekt navrhl jen pro sebe, pro svoji rodinu, kde realizoval svoje představy o dokonalém bydlení. Mistr Horta nenechal nic náhodě - navrhl i vnitřní zařízení, každou kliku a pant na skříni, každý kování, zábradlí, zrcadlo, výmalbu, ornament, koberec a vůbec. Středem domu vede schodiště se skleněnou střechou, světlo je pod střechou znásobeno zrcadly obrácenými proti sobě a opakujícími ladné ornamenty do nekonečna. Snad ani dva pokoje nemají podlahu ve stejné úrovni, bylo nad moje síly představit si, jak jsou vlastně v tělese té budovy uspořádány, pořád se otevíraly nové místnosti, jinde zimní zahrada, jinde terasa... stálo by asi za to tam chvíli bydlet. Jedna z věcí, které se člověku v životě nepoštěstí.
Dnes jsme poznávání Beneluxu rozšířili Maastrichtem, což je v Holandsku. Je tam univerzita a podepisovala se tam nějaká smlouva. Město je prastaré, postavené kolem románské baziliky, ve které pohřben svatý Servác, první nizozemský biskup. Bazilika je obrovská, ale poněkud zgotizovaná. Naštěstí je tam ještě jedna, původnější. Je vystavěná jako pevnost, a má poměrně malá okna, takže uvnitř je docela tma. Chvíli musíte nechat oči navykat si na to šero, postupně vnímáte, jak ho prostupuje světlo pronikající skrz barevné vitráže - je to nezvyklé a působivé.
Setrvali jsme v Maastrichtu jen pár hodin, dali si místní pivo (mají pšeničné s názvem Křeček, což se holandsky řekne nějak jako kornenwolf - teda "vlk na zrní"). Pochopitelně spousta soch, některý se mi teda už ani nelíbily - třeba torzo postavy na torzu koně... Pak jsme se vrátili domů a dozvěděli se, že v Maastrichtu je úžasná moderní čtvrť, která ale rozhodně stojí za vidění - pozdě.
(Ještě je třeba zmínit, že v pátek jsem konečně viděl bruselskou galerii - ten Bosch! ten Breughel! ten Miró! ti všichni! - a taky Smrtonosnou past 4. McClane rules!)
Nebyla tam kupodivu fronta jako posledně (najednou tam totiž pouštějí jen 45 lidí), takže jsme si mohli od sklepa po podkroví projít (liška už podruhé) dům, který architekt Horta navrhl sám pro sebe. Nejsem si jistý, jestli jsem kdy měl možnost vidět dům, který si nějaký architekt navrhl jen pro sebe, pro svoji rodinu, kde realizoval svoje představy o dokonalém bydlení. Mistr Horta nenechal nic náhodě - navrhl i vnitřní zařízení, každou kliku a pant na skříni, každý kování, zábradlí, zrcadlo, výmalbu, ornament, koberec a vůbec. Středem domu vede schodiště se skleněnou střechou, světlo je pod střechou znásobeno zrcadly obrácenými proti sobě a opakujícími ladné ornamenty do nekonečna. Snad ani dva pokoje nemají podlahu ve stejné úrovni, bylo nad moje síly představit si, jak jsou vlastně v tělese té budovy uspořádány, pořád se otevíraly nové místnosti, jinde zimní zahrada, jinde terasa... stálo by asi za to tam chvíli bydlet. Jedna z věcí, které se člověku v životě nepoštěstí.
Dnes jsme poznávání Beneluxu rozšířili Maastrichtem, což je v Holandsku. Je tam univerzita a podepisovala se tam nějaká smlouva. Město je prastaré, postavené kolem románské baziliky, ve které pohřben svatý Servác, první nizozemský biskup. Bazilika je obrovská, ale poněkud zgotizovaná. Naštěstí je tam ještě jedna, původnější. Je vystavěná jako pevnost, a má poměrně malá okna, takže uvnitř je docela tma. Chvíli musíte nechat oči navykat si na to šero, postupně vnímáte, jak ho prostupuje světlo pronikající skrz barevné vitráže - je to nezvyklé a působivé.
Setrvali jsme v Maastrichtu jen pár hodin, dali si místní pivo (mají pšeničné s názvem Křeček, což se holandsky řekne nějak jako kornenwolf - teda "vlk na zrní"). Pochopitelně spousta soch, některý se mi teda už ani nelíbily - třeba torzo postavy na torzu koně... Pak jsme se vrátili domů a dozvěděli se, že v Maastrichtu je úžasná moderní čtvrť, která ale rozhodně stojí za vidění - pozdě.
(Ještě je třeba zmínit, že v pátek jsem konečně viděl bruselskou galerii - ten Bosch! ten Breughel! ten Miró! ti všichni! - a taky Smrtonosnou past 4. McClane rules!)
Komentáře