Přeskočit na hlavní obsah

McClane rules...aneb od konce na začátek

Po půlroce v Bruselu se můj pobyt nachyluje. Podnikli jsme v sobotu secesní okruh po jižní části Bruselu a já se konečně tímto (o)kruhem vrátil na místo, o kterém jsem psal v jednom z prvních svých příspěvků - do paláce Horta.
Nebyla tam kupodivu fronta jako posledně (najednou tam totiž pouštějí jen 45 lidí), takže jsme si mohli od sklepa po podkroví projít (liška už podruhé) dům, který architekt Horta navrhl sám pro sebe. Nejsem si jistý, jestli jsem kdy měl možnost vidět dům, který si nějaký architekt navrhl jen pro sebe, pro svoji rodinu, kde realizoval svoje představy o dokonalém bydlení. Mistr Horta nenechal nic náhodě - navrhl i vnitřní zařízení, každou kliku a pant na skříni, každý kování, zábradlí, zrcadlo, výmalbu, ornament, koberec a vůbec. Středem domu vede schodiště se skleněnou střechou, světlo je pod střechou znásobeno zrcadly obrácenými proti sobě a opakujícími ladné ornamenty do nekonečna. Snad ani dva pokoje nemají podlahu ve stejné úrovni, bylo nad moje síly představit si, jak jsou vlastně v tělese té budovy uspořádány, pořád se otevíraly nové místnosti, jinde zimní zahrada, jinde terasa... stálo by asi za to tam chvíli bydlet. Jedna z věcí, které se člověku v životě nepoštěstí.
Dnes jsme poznávání Beneluxu rozšířili Maastrichtem, což je v Holandsku. Je tam univerzita a podepisovala se tam nějaká smlouva. Město je prastaré, postavené kolem románské baziliky, ve které pohřben svatý Servác, první nizozemský biskup. Bazilika je obrovská, ale poněkud zgotizovaná. Naštěstí je tam ještě jedna, původnější. Je vystavěná jako pevnost, a má poměrně malá okna, takže uvnitř je docela tma. Chvíli musíte nechat oči navykat si na to šero, postupně vnímáte, jak ho prostupuje světlo pronikající skrz barevné vitráže - je to nezvyklé a působivé.
Setrvali jsme v Maastrichtu jen pár hodin, dali si místní pivo (mají pšeničné s názvem Křeček, což se holandsky řekne nějak jako kornenwolf - teda "vlk na zrní"). Pochopitelně spousta soch, některý se mi teda už ani nelíbily - třeba torzo postavy na torzu koně... Pak jsme se vrátili domů a dozvěděli se, že v Maastrichtu je úžasná moderní čtvrť, která ale rozhodně stojí za vidění - pozdě.
(Ještě je třeba zmínit, že v pátek jsem konečně viděl bruselskou galerii - ten Bosch! ten Breughel! ten Miró! ti všichni! - a taky Smrtonosnou past 4. McClane rules!)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...