Přeskočit na hlavní obsah

Filmovým recenzentem

Onehdy jsem měl vynikající nápad: shlédnout všechny listopadové premiéry a pak zde o nich referovat. Viděl jsem jednu, a už to mi stačilo k poznání, že bych nejen vyhodil spoustu peněz, ale taky že bych se z toho musel zbláznit.
Asi nebyla dobrá volba jít na film reprezentující žánr, kterýmu (jak se ukázalo) vůbec nerozumím. 30 dní dlouhá noc - upírský horror. Promiň, bratře, ale byla to donebevolající hovadina. Nechal jsem se zlákat dobrými recenzemi (výtvarná složka, industriální hudba, atmosféra... kecy), ale to mi nedošlo, že je asi psali lidi, co chtěli bejt celý dětství upírem, ale nepoštěstilo se jim. Nejenže jsem se nebál, ale ještě navíc jsem se nudil. (Dobře, občas jsem se leknul.) V takových chvílích jsem uvažoval o logice děje a shledal ji nevalnou. Městečko za polárním kruhem přepadnou za polární noci upíři. Chm. Ještě si libujou (v upírštině): "Sem jsme měli přijít už dávno." Aha. To jako nevěděli, že lidi bydlej za polárním kruhem odjakživa? Nebo jim přestali chutnat eskymáci? Pak skoro všechny sežerou, ale Josh Hartnett se obětuje, stane se upírem, zabije jejich šéfa, ergo stane se šéfem, a ti ostatní se z městečka pokorně stáhnou (svítá, tak se jdou asi schovat někam do iglů), i když je jich víc než Joshe Hartnetta - krevní msta se mezi upíry zjevně nepěstuje. Josh Hartnett pak na slunci zemře, což je jedině dobře.
Ano, ano, žánr má jistá pravidla atd. atd. Ale já stejně pořád nedokážu pochopit, že jsem za 160 kaček dvě hodiny sledoval lidi, jak se honí po sněhu a koušou se do krku. (Taky se tam hodně ječí.) Ovšem jednu potenciálně užitečnou informaci si člověk z kina odnese: upíři se nebojí slunce jako takového, kdepak, bojí se ultrafialových paprsků, takže je můžete efektně sejmout lampou, pod níž ve sklepě pěstujete travku. Nebo horským sluníčkem. Doporučuje se mít pořád po ruce prodlužovačku. (Jak je to s upíry a česnekem se ovšem z filmu nedozvíme - okamžitě ubírám další hvězdičku, čímž se ve svém hodnocení dostávám na mínus dvanáct.)
Ale moje kariéra filmového recenzenta ještě není ztracena. Po četbě několika referátů o filmu Crash Road s Agátou Hanychovou jsem dospěl k názoru, že ústřední záměr filmu nikdo z recenzentů (ani Tomáš Baldýnský!) nepochopil - na rozdíl ode mě. Všichni píšou, že film je blbej (což asi je) a že Agáta Hanychová je pěkná (což je blbost). Ale k tomu ústřednímu záměru: podle mě se prostě snažili natočit de Sadovu Justinu aneb Prokletí ctnosti (mladá dívka-sirotek bloudí světem a kdekdo jí ubližuje, zneužívá ji, znásilňuje... dobrá látka prostě). Tvůrci se to ovšem stydí přiznat, protože Agáta Hanychová se nechtěla ani jednou ukázat nahá (aby taky chtěla, po těch srandovních fotkách v Playboyi), čímž sabotovala autentičnost celého výsledku. Takhle to dopadá, když si režisér nedokáže prosadit svou.
Až to bude na DVD, tak si svou tezi ověřím a budu referovat. Kinu se teď budu nějakou dobu vyhejbat - mám totiž v tý tmě cukání kousnout někoho do krku.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...