Co je důležité

V poslední době se stala jistě řada důležitých věcí. Například nám zvolili prezidenta, paní Müllerová. Viděl jsem jisté zlomky volebního procesu na netu a jsem moc rád, že jsem toho neviděl víc. I tak v okamžicích mezní introspekce dumám, jestli snad "naši zastupitelé" žijí na jiné planetě, nebo je chyba ve mně. A jestli kompetentnost politika zakládá skutečnost, že v reálným životě by ho každej kopnul do zadku. Ne, útlocitní prominou: do prdele. Jestli kvalifikace politika spočívá v tom, že nemá stud a nevadí mu (nebo to nepozná...), když na veřejným fóru pronáší věci, za který by mu většina spisovatelů humoristický literatury líbala ruce.
Ovšem takové okamžiky (mezní itrospekce) trvají zpravidla bohudíky krátce - duševní zdraví mám jen jedno. Tento zápis má být o podstatnějších věcech:
Ku klávesnici totiž usedám bohatší o jistý objem alkoholu (Hoegarden, španělský červený) a zážitek z filmu Hairspray. Zážitek to byl intenzivní; a myslím, že ten alkohol ho neumocnil nijak podstatně.
Panebože, kdy naposled jste viděli film, při kterém vám nesleze z ksichtu nebeský úsměv, úsměv současně poučený i infantilní, při kterém se vám chce tančit, při kterém hledáte po bytě hudební nástroje (aspoň hřeben a hajzlpapír!), abyste se mohli přidat k hudebnímu doprovodu, při kterém kriticky změříte svůj šatník a uložíte si závazek, že budete nosit víc žlutých a oranžových (a světle zelených) věcí... Umění, Poselství, Sdělení, Splečenská Analýza - ano, dobře, ale jsou filmy, při kterých spokojeně zamručíte, když třicet přesvědčivě odvázaných lidí vyskočí současně v rytmu písně do vzduchu. Tohle je jeden z nich; a nemění na tom nic, že namaskovat Johna Travoltu za obézní mamimu je trochu pitomej nápad (byť Johnny dělal, do mohl). Pravím: jednou denně soundtrack a budete moci bez obav čelit světu. C´mon, baby, shake y´r ass! Sixties are back!