Přeskočit na hlavní obsah

Co je důležité

V poslední době se stala jistě řada důležitých věcí. Například nám zvolili prezidenta, paní Müllerová. Viděl jsem jisté zlomky volebního procesu na netu a jsem moc rád, že jsem toho neviděl víc. I tak v okamžicích mezní introspekce dumám, jestli snad "naši zastupitelé" žijí na jiné planetě, nebo je chyba ve mně. A jestli kompetentnost politika zakládá skutečnost, že v reálným životě by ho každej kopnul do zadku. Ne, útlocitní prominou: do prdele. Jestli kvalifikace politika spočívá v tom, že nemá stud a nevadí mu (nebo to nepozná...), když na veřejným fóru pronáší věci, za který by mu většina spisovatelů humoristický literatury líbala ruce.
Ovšem takové okamžiky (mezní itrospekce) trvají zpravidla bohudíky krátce - duševní zdraví mám jen jedno. Tento zápis má být o podstatnějších věcech:
Ku klávesnici totiž usedám bohatší o jistý objem alkoholu (Hoegarden, španělský červený) a zážitek z filmu Hairspray. Zážitek to byl intenzivní; a myslím, že ten alkohol ho neumocnil nijak podstatně.
Panebože, kdy naposled jste viděli film, při kterém vám nesleze z ksichtu nebeský úsměv, úsměv současně poučený i infantilní, při kterém se vám chce tančit, při kterém hledáte po bytě hudební nástroje (aspoň hřeben a hajzlpapír!), abyste se mohli přidat k hudebnímu doprovodu, při kterém kriticky změříte svůj šatník a uložíte si závazek, že budete nosit víc žlutých a oranžových (a světle zelených) věcí... Umění, Poselství, Sdělení, Splečenská Analýza - ano, dobře, ale jsou filmy, při kterých spokojeně zamručíte, když třicet přesvědčivě odvázaných lidí vyskočí současně v rytmu písně do vzduchu. Tohle je jeden z nich; a nemění na tom nic, že namaskovat Johna Travoltu za obézní mamimu je trochu pitomej nápad (byť Johnny dělal, do mohl). Pravím: jednou denně soundtrack a budete moci bez obav čelit světu. C´mon, baby, shake y´r ass! Sixties are back!

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...
Okomentovat
Další informace

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a ...
Okomentovat
Další informace

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Okomentovat
Další informace