Psaní o psaní

Nebo o psaních, dopisech. Liška si půjčila kvůli akademické kariéře korespondenci Voskovce a Wericha, a já to čtu. Nechci se tady rozkochávat nad obsahem - je to zajímavý, dokumentární, občas sranda, občas depresivní (když se píše o komoušský šikaně atp.). Ovšem pro mě je podstatnější ta radost z psaní, ze zacházení, nakládání a žonglování s jazykem - a není řeč o "virtuózních slovních hříčkách", ale o koninách, které rostou přímo z aktu psaní, neplánovaných, improvizovaných, rozvíjených v radosti ze psaní; které zároveň znamenají zkoumání a poznávání jazyka samého. Je o tom řeč, protože já to totiž znám - aniž se chci srovnávat, ale psával jsem taky dopisy a cítil tutéž rozkoš jako teď při čtení.
Bejvávalo. Nepíšu už dopisů, a když, tak čistě utilitárně. Protože ty dopisy, jak já je pamatuju, rostly ze zaujetí společnou věcí, z intenzivního přátelství - a taky pochopitelně z neuvědomované sebestřednosti zelenáče - a s tím vším se něco stalo: přátelský okruh se rozdrolil, společně žitá témata ustoupila individuálně žitým tématům; a přišel stud z toho, že bych psal (komu?) o čemsi, co je důležité jen pro mne, a taky strach, že psavá hra by vypadala jako sebezhlíživý ornamentalismus (nebo onanie... nebo dětinskost). Fňuk. (Musíte uznat, že překonat takovýto komplex při psaní blogu není jen tak - možná proto ty prodlevy.) Jasně, je to normální, všici to známe - ale pro boží prdel: to mi to snad nemá bejt líto?
(Za "boží prdel" patří mé mnohočetné díky Georgu Voskovcovi. Pak že se z knížek člověk nic pro život nenaučí.)
Devatenáctýho dubna bude výročí premiéry Vest Pocket Revue. Prvně jsem ji četl někdy v sedmnácti, a dodneška mi ruka sama vystřelí k regálu, když ji vidím v antikvariátě. Citáteček na závěr:
"Kvidona není?" - "Odcestovalo ho do Paříže!"