Přeskočit na hlavní obsah

Psaní o psaní

Nebo o psaních, dopisech. Liška si půjčila kvůli akademické kariéře korespondenci Voskovce a Wericha, a já to čtu. Nechci se tady rozkochávat nad obsahem - je to zajímavý, dokumentární, občas sranda, občas depresivní (když se píše o komoušský šikaně atp.). Ovšem pro mě je podstatnější ta radost z psaní, ze zacházení, nakládání a žonglování s jazykem - a není řeč o "virtuózních slovních hříčkách", ale o koninách, které rostou přímo z aktu psaní, neplánovaných, improvizovaných, rozvíjených v radosti ze psaní; které zároveň znamenají zkoumání a poznávání jazyka samého. Je o tom řeč, protože já to totiž znám - aniž se chci srovnávat, ale psával jsem taky dopisy a cítil tutéž rozkoš jako teď při čtení.
Bejvávalo. Nepíšu už dopisů, a když, tak čistě utilitárně. Protože ty dopisy, jak já je pamatuju, rostly ze zaujetí společnou věcí, z intenzivního přátelství - a taky pochopitelně z neuvědomované sebestřednosti zelenáče - a s tím vším se něco stalo: přátelský okruh se rozdrolil, společně žitá témata ustoupila individuálně žitým tématům; a přišel stud z toho, že bych psal (komu?) o čemsi, co je důležité jen pro mne, a taky strach, že psavá hra by vypadala jako sebezhlíživý ornamentalismus (nebo onanie... nebo dětinskost). Fňuk. (Musíte uznat, že překonat takovýto komplex při psaní blogu není jen tak - možná proto ty prodlevy.) Jasně, je to normální, všici to známe - ale pro boží prdel: to mi to snad nemá bejt líto?
(Za "boží prdel" patří mé mnohočetné díky Georgu Voskovcovi. Pak že se z knížek člověk nic pro život nenaučí.)
Devatenáctýho dubna bude výročí premiéry Vest Pocket Revue. Prvně jsem ji četl někdy v sedmnácti, a dodneška mi ruka sama vystřelí k regálu, když ji vidím v antikvariátě. Citáteček na závěr:
"Kvidona není?" - "Odcestovalo ho do Paříže!"

Komentáře

Anonymní píše…
Njo, sebraná korespondence … to už je taky fuč. Nikdo nepíše dopisů. Dopis jakožto komunikační kanál (to je mi ale eaný termín) už je definitivně pod drnem, nevrátí se více. Proč xakru někomu psát, když máme telefon, Skype, icq a e-mail? Rychle nacvakáno tam, rychle nacvakáno zpátky, v lepším případě lze vše ostřelhbitě vykoktat do mikrofonu. Za stejný peníz možno přidat i škleb do webkamery. Komičtí chodci, kteří vyřvávají do luftu, máchají rukama a z uší jim trčí dráty. Při bližším ohledání zjištěno, že jenom komunikují. K čemu tedy dopisy? Komu? Zbývá tedy vykecávat se jinak, třeba psát blogy – anebo k nim smolit komentáře.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...