Sultán si doma stěžuje, že na rodinný blog mají přispívat všichni rodinní příslušníci a komentuje moje nepsaní s takovým smutkem v hlase, že jsem se rozhodla mu udělat radost. Nebude to ale žádná sláva, jelikož poslední dobou se mi reprodukovatelný příhody i poetický nálady vyhýbají, takže není materiál ani pro epiku, ani pro lyriku. Natož pro pointu. Odpusťte předem.
Právě jsem se vrátila z jarních hor, takže jsem po pravidelný dávce jedinýho sportu, kterej jsem schopná praktikovat, převelice rozlámaná. Mozku se ale únava naštěstí nedotkla, takže zde jest minidávka postřehů z rakouskýho horskýho biedermeieru.
Zážitek číslo jedna bylo ubytování. Na statku. Ve vesnici Au. Až zas tak to nebolelo, ale život v sepětí s domácími zvířaty, reprezentovanými především stovkou krav v přilehlé Kuhstall, může někdy pěkně smrdět. Když třeba v noci větráte světničku vytopenou kachlovou pecí na 40 stupňů Celsia, víte, že zatímco dosud jste nemohli spát horkem, teď nebude moct usnout smradem. Ale na smrad si člověk rychle zvykne. Smrdí mu čím dál míň. Kdyby to tak bylo se vším! (A propos, na rozlehlých chodbách byla k vidění obrovská množina dekorativních předmětů - nejvíce na mě zapůsobil vycpaný sysel:-)
No a když může někdo vystavit v příbytku vycpaného sysla, proč se zastavit na prahu. Zážitek číslo dvě: na sjezdovce jako v obýváku. Prostě a jednoduše rakouská touha po úpravném a roztomilém se nezastaví před ničím, a nikde. Nestačí vyzdobit domy uvnitř, nestačí vysmýčit domy zvenčí, nestačí počechrat zahrádky a rozestavět skot na pastvě do ornamentálních formací. Když jste vlekař a potřebujete vyrobit dojem útulné domáckosti i v zasněženém lese, musíte se chovat, jako by ten les byl váš. Když jsem se nic netuše zavěšená na kotvě vydala do toho lesního království, nestačila jsem se divit. Tak předně: reprobedna na každém pátém smrku. Z beden mezi kmeny se line bodrá melodie. Tu a tam vykoukne nějaká ta soška. Vycpaná sova. Velikonoční zajíc za pařezem. Čekala jsem ještě háčkovaný dečky, kukačkový hodiny a ušák, ale to asi teprve přijde. Příští rok možná budou před vstupem do lanovek rozdávat ručně pletený chemlonový bačkory s bambulkou.
Právě jsem se vrátila z jarních hor, takže jsem po pravidelný dávce jedinýho sportu, kterej jsem schopná praktikovat, převelice rozlámaná. Mozku se ale únava naštěstí nedotkla, takže zde jest minidávka postřehů z rakouskýho horskýho biedermeieru.
Zážitek číslo jedna bylo ubytování. Na statku. Ve vesnici Au. Až zas tak to nebolelo, ale život v sepětí s domácími zvířaty, reprezentovanými především stovkou krav v přilehlé Kuhstall, může někdy pěkně smrdět. Když třeba v noci větráte světničku vytopenou kachlovou pecí na 40 stupňů Celsia, víte, že zatímco dosud jste nemohli spát horkem, teď nebude moct usnout smradem. Ale na smrad si člověk rychle zvykne. Smrdí mu čím dál míň. Kdyby to tak bylo se vším! (A propos, na rozlehlých chodbách byla k vidění obrovská množina dekorativních předmětů - nejvíce na mě zapůsobil vycpaný sysel:-)
No a když může někdo vystavit v příbytku vycpaného sysla, proč se zastavit na prahu. Zážitek číslo dvě: na sjezdovce jako v obýváku. Prostě a jednoduše rakouská touha po úpravném a roztomilém se nezastaví před ničím, a nikde. Nestačí vyzdobit domy uvnitř, nestačí vysmýčit domy zvenčí, nestačí počechrat zahrádky a rozestavět skot na pastvě do ornamentálních formací. Když jste vlekař a potřebujete vyrobit dojem útulné domáckosti i v zasněženém lese, musíte se chovat, jako by ten les byl váš. Když jsem se nic netuše zavěšená na kotvě vydala do toho lesního království, nestačila jsem se divit. Tak předně: reprobedna na každém pátém smrku. Z beden mezi kmeny se line bodrá melodie. Tu a tam vykoukne nějaká ta soška. Vycpaná sova. Velikonoční zajíc za pařezem. Čekala jsem ještě háčkovaný dečky, kukačkový hodiny a ušák, ale to asi teprve přijde. Příští rok možná budou před vstupem do lanovek rozdávat ručně pletený chemlonový bačkory s bambulkou.
Komentáře