Sultán, ten pane prožívá věci. Filmy, koncerty, knihy. To liška je na tom docela "jinak". V poctivém soustředění na blaho vrtošivého obyvatele břišní dutiny jí nějak nezbývá sil. Cožpak o to, snaha by tu byla, ale všechno se jen tak nějak mlhavě míhá za tlustou stěnou a mateřským kulturním zážitkům - překvapivě - nemůže konkurovat ani nářez Young Gods, ani James Bond, ba dokonce ani Jane Austenová.
Být samodruhá je legrace: sedadla v tramvaji jsou moje, ve frontách mě uvědomělé ženy pouštějí před sebe, na gynekologii mě oslovují zásadně "maminko" a se slečnou se už můžu rozloučit ("tak tady to máte slečno - pardón - mladá paní"). Když si objednám v cukrárně preso, dívají se na mě prodavačky jako na vraha (že by matky kafe nemohly?), v restauracích mě číšníci honí bičem do nekuřáků a druhý malý pivo mi demonstrativně nedonesou. Šatník se mi scvrknul na dvě položky - a starosti s garderóbou jsou pryč. Rozhodování se odehrává jen v rámci váhání - sukně nebo kalhoty? Jedny džíny nosím už třetí měsíc v kuse a všichni mi pořád říkají, jak mi to báječně sluší.
Dozvěděla jsem se spoustu zásadních informací. Třeba, že kůže se umí roztáhnout na dvojnásobek původní plochy, ale pouze za cenu toho, že si člověk připadá, jako by na sobě pořád měl o dvě čísla menší tričko. Poprvé si dokážu představit, jak těžkej život maj chlapi s pivním pupkem. Kdo jim nasazuje ponožky, kdo je obouvá, kdo jim holí nohy, jak se jim spí? Teď už vím, že i zcela nepravděpodobné věci existují - odsávačka hlenů připojená na vysavač nebo třeba rektální rourka (sic!). Na ulici poznávám zdálky značky kočárků.
Pořád mám ale jistý rezervy. V čekárně před ultrazvukem se odmítám zapojit do hovorů na téma dětských výživ. Na veřejnosti se stydím číst časopis Maminka. Naskakuje mi vyrážka z internetových diskusí, ve kterých se vyskytují slova "těhulka", "gyndr" nebo "manža". Reklamy na plíny mě nedojímají (ale to bude nejspíš tím, že nemám moc příležitostí na ně koukat).
Zatím mám pocit, že mozku se mi nestávají míchaný vajíčka. Bojuju. Mojí představě, jak budu na mateřský mít spoustu času na psaní disertace se ale všichni vysmívají. Hyn sa hukáže!
Být samodruhá je legrace: sedadla v tramvaji jsou moje, ve frontách mě uvědomělé ženy pouštějí před sebe, na gynekologii mě oslovují zásadně "maminko" a se slečnou se už můžu rozloučit ("tak tady to máte slečno - pardón - mladá paní"). Když si objednám v cukrárně preso, dívají se na mě prodavačky jako na vraha (že by matky kafe nemohly?), v restauracích mě číšníci honí bičem do nekuřáků a druhý malý pivo mi demonstrativně nedonesou. Šatník se mi scvrknul na dvě položky - a starosti s garderóbou jsou pryč. Rozhodování se odehrává jen v rámci váhání - sukně nebo kalhoty? Jedny džíny nosím už třetí měsíc v kuse a všichni mi pořád říkají, jak mi to báječně sluší.
Dozvěděla jsem se spoustu zásadních informací. Třeba, že kůže se umí roztáhnout na dvojnásobek původní plochy, ale pouze za cenu toho, že si člověk připadá, jako by na sobě pořád měl o dvě čísla menší tričko. Poprvé si dokážu představit, jak těžkej život maj chlapi s pivním pupkem. Kdo jim nasazuje ponožky, kdo je obouvá, kdo jim holí nohy, jak se jim spí? Teď už vím, že i zcela nepravděpodobné věci existují - odsávačka hlenů připojená na vysavač nebo třeba rektální rourka (sic!). Na ulici poznávám zdálky značky kočárků.
Pořád mám ale jistý rezervy. V čekárně před ultrazvukem se odmítám zapojit do hovorů na téma dětských výživ. Na veřejnosti se stydím číst časopis Maminka. Naskakuje mi vyrážka z internetových diskusí, ve kterých se vyskytují slova "těhulka", "gyndr" nebo "manža". Reklamy na plíny mě nedojímají (ale to bude nejspíš tím, že nemám moc příležitostí na ně koukat).
Zatím mám pocit, že mozku se mi nestávají míchaný vajíčka. Bojuju. Mojí představě, jak budu na mateřský mít spoustu času na psaní disertace se ale všichni vysmívají. Hyn sa hukáže!
Komentáře