Přeskočit na hlavní obsah

Babymarketing

Když vykoukla malá liška na svět, stala jsem se nejen matkou, ale taky ceněnou cílovou skupinou. V reklamě to chodí jako v divočině - zaútočit na nejslabšího bývá nejsnadnější cestou k úspěchu a kořist je předem skoro jistá. Rodičky jsou jako takové kulhající antilopy: samej hormon, samá emoce, spousta nejistoty, prostě ideální cíl. Kdo by pro svoje čerstvé dítě neudělal první poslední, že? Vitamíny, očkování, oblečky z kosmických materiálů, kočár, co vydrží všechno, pleny, inspirativní hračky, knihy, abychom věděly, jak na to, domácnost bez poskvrnky, kosmetika výhradně přírodní, suroviny výhradně bio, tisícovky lítají.
Jako by si člověk nestačil hlubokej zářez do rodinných financí udělat sám, vnucujou se mu výrobci dětských sarapetiček vehementně ze všech stran. Dokud jde jen o reklamy, dobře. Ale oni umějí být i mnohem otravnější. Už v porodnici do nás nacpali plný tašky nějakých nesmyslů - vzorků plín a krémů, pracích prášků a umělých výživ, kila letáků. Totéž se opakovalo v pojišťovně. To se ještě dalo odmítnout, kdyby člověk byl víc při smyslech. Pak ale začala poštovní masáž.
Česká spořitelna píše: milá maminko, chcete pro své dítko udělat něco opravdu báječného? Založte mu přece stavební spoření! Pojistěte si svoje zlatíčko! Další peněžní ústavy následují. Nakladatelství Egmont nám vnucuje leporela s kačerem Donaldem, pak zase schránka přetéká kvůli obálkám se vzorky umělých mlík. Naposledy se nám ozval sám MUDr. Karel Kopecký osobně a zaslal nám DVD plné dobrých rad, jak pečovat o kojence. Milá paní Liško, píše...vaše malá se nyní nachází v období plném převratných změn... haha. Děkujeme doktore, to víme i bez vás.
Ovšem na konci milého dopisu se skví nečekaná douška: Tato zásilka vám byla doručena na základě Vašeho souhlasu ze zpracováním Vašich osobních údajů pro marketingové účely. ??? Já něco podepsala? Marně pátrám v paměti. A pak mi to dojde. Šli na to mazaně. Nejspíš mi to podstrčili v první době porodní - asi jsem to podškrábla v polobezvědomí mezi kontrakcema spolu s papírem, že souhlasím s případným nástřihem hráze. Nebo možná chvíli potom, kdy jsem nevyspalá bloumala po chodbách šestinedělí. Jojo, ženy s mozky zatmělými horečkou omladnic a náhlým poryvem štěstí, s těmi se marketingově pracuje!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt