Přeskočit na hlavní obsah

Kramerius, ten mě dokáže nas...

Poslední dobou mívám cholerické záchvaty, které pravidelně přicházejí zaprvé: když malá liška odmítá jíst a hází po mě kaší, zadruhé: když počítač odmítá být poslušen mých pokynů, zatřetí: když se vypravím do knihovny. V knihovně bývám opravdu rozžhavéná do běla a může za to Kramerius, což je databáze digitalizoavných starších novin a časopisů. Krameria k životu nutně potřebuju, protože se pokouším dopsat disertaci. Ta disertace je o novinách. A ty noviny musím číst, pořád dokola. Jelikož to jsou noviny staré sto let, není tak jednoduché se k nim dostat. V knihovnách už je nepůjčují, protože se stářím rozpadají a když už je někde půjčují, není v mých silách dané místo navštěvovat (buď proto, že je v Olomouci nebo v letenském zámečku, kde mají otevřeno jen ve středu a studovna je věčně plná důchodců s lupami).
I zaradovala jsem se, když jsem zjistila, že i Česko konečně zjistilo, že nastala digitální doba a že v národní knihovně začali zpřístupňovat periodika online. Už jsem si začala představovat, jak mi všechno půjde od ruky: pěkně doma, v pohodlí, klidně i v noci, jednou kliknu a noviny budu moct číst zezadu zepředu. Jojo, ale má to háček, vážení. Knihovníci sice vybudovali systém, který stál pár desítek milionů, ale detašovanému badateli je to na houby, protože funguje jen mezi zdmi Klementina. Všechno sice je online, ale kvůli autorskému zákonu, který podle knihovny chrání i sto let staré noviny, si z domova člověk prostě neškrtne. A tak jsem začala jako idiot dojíždět do Klementina.
Když jsem dorazila poprvé, byl systém mimo provoz, personál jen krčil rameny a já mohla zase vyrazit na dvouhodinovou zpáteční cestu. Když jsem dorazila podruhé, poradila mi žena za pultem, abych si všechno, co potřebuju, stáhla na nějaké médium a odnesla. Třikrát hurá. Tak to by šlo. Stahovat v knihovně, studovat doma. Když jsem ovšem dorazila potřetí a marně na počítači hledala zdířku na připojení flash disku, sdělila mi překvapeně jiná žena za pultem, že stahovat se přece nesmí. Aha. Začalo přituhovat. Jedinou legální variantou prý je žádané stránky tisknout. To v rozporu s pravidly není. Tak jsem tiskla, čert vem ty dvě koruny za kopii. Čert je vem, kdyby ta kopie byla čitelná. To už jsem se rozčílila a zvýšeným hlasem se dotazovala personálu, k čemu slouží digitální databáze, se kterou se skoro nedá pracovat. Krčení rameny. My za to nemůžeme. A tak dále.
Celé to vyřešila krádež: přesedla jsem si pod falešnou záminkou ke staršímu stroji, kam se flash disky připojit daly a všechno jsem prostě začala stahovat ilegálně. Hřál mě pocit, že jsem zločinec. Bohužel jen krátce, protože za pár desítek minut mě knihovnice upozornila, že jejich služeb využívám už dvě hodiny, což je podle předpisů maximum. Hohóóó, chce snad ta žena naznačit, že se tři hodiny táhnu do Prahy, aby mě pak vystrnadili z jediného místa, odkud se dostanu do slavné digitální databáze? Žena je v úzkých, ztrácí se jí barva z tváří, nakonec se rozhodne mě uklidnit návrhem, abych zasedla k jinému počítači (upozorňuji, že sál je poloprázdný): je to ovšem ten počítač, ze kterého se stahovat nedá. Rezignuji. Vracím se do analogové éry. Tužka a blok. Po pěti minutách ale konec. Systém přestal fungovat. Trpělivě sedím a koukám se na zasněžené atrium. Pak se jdu pozeptat, jak dlouho to bude trvat. Á, to my nevíme. Stává se to. Za hodinu. Nebo za dvě. Nebo až zítra. Ono to vypadává. Vaří se ve mně krev a radši se rychle balím, abych zachovala dekórum dámy, která neřve na nevinné.
Takže Kramerius, ten mě dokáže nas... Naštěstí taky vím, co mi dokáže spravit náladu. Tentokrát loupaná hovězí plec s houbovou a jedna plzeň. Ať žije digitalizace!

Komentáře

albina temna píše…
no toto zdravi do Kutne hory blog nalezen nahodou nic z toho KRameria nedelj to vsechno cela na ... divala jsem ted na knihovnu university of Chicago a oni tam maji vsechno proste vsechno to je tak smutny....
pa

Albina Temna

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...