Poslední dobou mívám cholerické záchvaty, které pravidelně přicházejí zaprvé: když malá liška odmítá jíst a hází po mě kaší, zadruhé: když počítač odmítá být poslušen mých pokynů, zatřetí: když se vypravím do knihovny. V knihovně bývám opravdu rozžhavéná do běla a může za to Kramerius, což je databáze digitalizoavných starších novin a časopisů. Krameria k životu nutně potřebuju, protože se pokouším dopsat disertaci. Ta disertace je o novinách. A ty noviny musím číst, pořád dokola. Jelikož to jsou noviny staré sto let, není tak jednoduché se k nim dostat. V knihovnách už je nepůjčují, protože se stářím rozpadají a když už je někde půjčují, není v mých silách dané místo navštěvovat (buď proto, že je v Olomouci nebo v letenském zámečku, kde mají otevřeno jen ve středu a studovna je věčně plná důchodců s lupami).
I zaradovala jsem se, když jsem zjistila, že i Česko konečně zjistilo, že nastala digitální doba a že v národní knihovně začali zpřístupňovat periodika online. Už jsem si začala představovat, jak mi všechno půjde od ruky: pěkně doma, v pohodlí, klidně i v noci, jednou kliknu a noviny budu moct číst zezadu zepředu. Jojo, ale má to háček, vážení. Knihovníci sice vybudovali systém, který stál pár desítek milionů, ale detašovanému badateli je to na houby, protože funguje jen mezi zdmi Klementina. Všechno sice je online, ale kvůli autorskému zákonu, který podle knihovny chrání i sto let staré noviny, si z domova člověk prostě neškrtne. A tak jsem začala jako idiot dojíždět do Klementina.
Když jsem dorazila poprvé, byl systém mimo provoz, personál jen krčil rameny a já mohla zase vyrazit na dvouhodinovou zpáteční cestu. Když jsem dorazila podruhé, poradila mi žena za pultem, abych si všechno, co potřebuju, stáhla na nějaké médium a odnesla. Třikrát hurá. Tak to by šlo. Stahovat v knihovně, studovat doma. Když jsem ovšem dorazila potřetí a marně na počítači hledala zdířku na připojení flash disku, sdělila mi překvapeně jiná žena za pultem, že stahovat se přece nesmí. Aha. Začalo přituhovat. Jedinou legální variantou prý je žádané stránky tisknout. To v rozporu s pravidly není. Tak jsem tiskla, čert vem ty dvě koruny za kopii. Čert je vem, kdyby ta kopie byla čitelná. To už jsem se rozčílila a zvýšeným hlasem se dotazovala personálu, k čemu slouží digitální databáze, se kterou se skoro nedá pracovat. Krčení rameny. My za to nemůžeme. A tak dále.
Celé to vyřešila krádež: přesedla jsem si pod falešnou záminkou ke staršímu stroji, kam se flash disky připojit daly a všechno jsem prostě začala stahovat ilegálně. Hřál mě pocit, že jsem zločinec. Bohužel jen krátce, protože za pár desítek minut mě knihovnice upozornila, že jejich služeb využívám už dvě hodiny, což je podle předpisů maximum. Hohóóó, chce snad ta žena naznačit, že se tři hodiny táhnu do Prahy, aby mě pak vystrnadili z jediného místa, odkud se dostanu do slavné digitální databáze? Žena je v úzkých, ztrácí se jí barva z tváří, nakonec se rozhodne mě uklidnit návrhem, abych zasedla k jinému počítači (upozorňuji, že sál je poloprázdný): je to ovšem ten počítač, ze kterého se stahovat nedá. Rezignuji. Vracím se do analogové éry. Tužka a blok. Po pěti minutách ale konec. Systém přestal fungovat. Trpělivě sedím a koukám se na zasněžené atrium. Pak se jdu pozeptat, jak dlouho to bude trvat. Á, to my nevíme. Stává se to. Za hodinu. Nebo za dvě. Nebo až zítra. Ono to vypadává. Vaří se ve mně krev a radši se rychle balím, abych zachovala dekórum dámy, která neřve na nevinné.
Takže Kramerius, ten mě dokáže nas... Naštěstí taky vím, co mi dokáže spravit náladu. Tentokrát loupaná hovězí plec s houbovou a jedna plzeň. Ať žije digitalizace!
I zaradovala jsem se, když jsem zjistila, že i Česko konečně zjistilo, že nastala digitální doba a že v národní knihovně začali zpřístupňovat periodika online. Už jsem si začala představovat, jak mi všechno půjde od ruky: pěkně doma, v pohodlí, klidně i v noci, jednou kliknu a noviny budu moct číst zezadu zepředu. Jojo, ale má to háček, vážení. Knihovníci sice vybudovali systém, který stál pár desítek milionů, ale detašovanému badateli je to na houby, protože funguje jen mezi zdmi Klementina. Všechno sice je online, ale kvůli autorskému zákonu, který podle knihovny chrání i sto let staré noviny, si z domova člověk prostě neškrtne. A tak jsem začala jako idiot dojíždět do Klementina.
Když jsem dorazila poprvé, byl systém mimo provoz, personál jen krčil rameny a já mohla zase vyrazit na dvouhodinovou zpáteční cestu. Když jsem dorazila podruhé, poradila mi žena za pultem, abych si všechno, co potřebuju, stáhla na nějaké médium a odnesla. Třikrát hurá. Tak to by šlo. Stahovat v knihovně, studovat doma. Když jsem ovšem dorazila potřetí a marně na počítači hledala zdířku na připojení flash disku, sdělila mi překvapeně jiná žena za pultem, že stahovat se přece nesmí. Aha. Začalo přituhovat. Jedinou legální variantou prý je žádané stránky tisknout. To v rozporu s pravidly není. Tak jsem tiskla, čert vem ty dvě koruny za kopii. Čert je vem, kdyby ta kopie byla čitelná. To už jsem se rozčílila a zvýšeným hlasem se dotazovala personálu, k čemu slouží digitální databáze, se kterou se skoro nedá pracovat. Krčení rameny. My za to nemůžeme. A tak dále.
Celé to vyřešila krádež: přesedla jsem si pod falešnou záminkou ke staršímu stroji, kam se flash disky připojit daly a všechno jsem prostě začala stahovat ilegálně. Hřál mě pocit, že jsem zločinec. Bohužel jen krátce, protože za pár desítek minut mě knihovnice upozornila, že jejich služeb využívám už dvě hodiny, což je podle předpisů maximum. Hohóóó, chce snad ta žena naznačit, že se tři hodiny táhnu do Prahy, aby mě pak vystrnadili z jediného místa, odkud se dostanu do slavné digitální databáze? Žena je v úzkých, ztrácí se jí barva z tváří, nakonec se rozhodne mě uklidnit návrhem, abych zasedla k jinému počítači (upozorňuji, že sál je poloprázdný): je to ovšem ten počítač, ze kterého se stahovat nedá. Rezignuji. Vracím se do analogové éry. Tužka a blok. Po pěti minutách ale konec. Systém přestal fungovat. Trpělivě sedím a koukám se na zasněžené atrium. Pak se jdu pozeptat, jak dlouho to bude trvat. Á, to my nevíme. Stává se to. Za hodinu. Nebo za dvě. Nebo až zítra. Ono to vypadává. Vaří se ve mně krev a radši se rychle balím, abych zachovala dekórum dámy, která neřve na nevinné.
Takže Kramerius, ten mě dokáže nas... Naštěstí taky vím, co mi dokáže spravit náladu. Tentokrát loupaná hovězí plec s houbovou a jedna plzeň. Ať žije digitalizace!
Komentáře
pa
Albina Temna