Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety.
Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo.
Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a "takhle já jsem vypadala ve třetím měsíci", případně "vy se nám nějak kulatíte", já si připadám jako těžkotonážní buldozer, už poněkud vysloužilej, skřípavej a rezavějící. Když udělám tu chybu, že se jako onehdá posadím do vany, musím věnovat dost času přemítání, jak se z ní pak dostat a hned na to ještě víc času reálným pokusům z ní vylézt a odolat pokušení zavolat na Sultána, aby mě z ní proboha vyndal. Přiznávám, pomyslela jsem i na to, jak by bylo skvělý, kdybychom v koupelně měli madla jako v domově důchodců. I nějaký to chodítko by se po ránu hodilo.
Chátrání fyzické, které zahrnuje prakticky všechny neduhy z příruček od ukrutných bolestí zad ("Chodíš jako kačenka", děl tuhle přátelsky Sultán), nespavosti, zažívacích potíží všech možných podob, křečí a dalších romantických průvodních jevů, ovšem doplňuje chátrání mentální. A to je v mých očích ještě daleko větší průšvih. Někdy si připadám jako hrdinka filmu o Alzheimerově chorobě, která sleduje svůj duševní úpadek, ale nedokáže s ním nic dělat. Že vcelku pravidelně zapomínám při odchodu z domu klíče v zámku dveří, to by se ještě dalo omluvit, rovněž tak fakt, že cestou do obchodu zapomenu, pro jaký tovar jsem se vypravila, horší je, že už nedokážu číst a sledovat nic pořádnýho.
Sultán, kterej si vzal za ženu frekventantku oboru komparativní literatura, která na mateřský napsala disertační práci a získala doktorskej titul, tak může jen rezignovaně registrovat, jak se jeho žena vrací z místní knihovny s pěti výtiskama časopisu Betynka, schovanýma mezi dva časopisy o bydlení, aby to nikdo neviděl. A řeknu vám, čtení časopisu Betynka (a Maminka, samozřejmě), je teď pro mě maximum možného. Holt Revolver Revue už vstřebat nedokážu, o doplnění čtenářských mezer v Dostojevským, Nabokovovi nebo v jinejch gramotnejch autorech nemá ani cenu se pokoušet. Takhle nějakej polodementní román o lásce, to by mi šlo, nebo čučet celej den na detektivní série BBC, aniž bych na konci pochopila pointu. Synapse v mozku ubejvaj, a já se modlím, aby to byla jen dočasná záležitost. I když - možná by Sultán ke stáru ocenil nějakou tu stepfordskou paničku, která by s ním namísto americkejch voleb probírala recepty na bábovku a složení přírodního čistidla na záchodový mísy. Musím se zeptat.
Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo.
Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a "takhle já jsem vypadala ve třetím měsíci", případně "vy se nám nějak kulatíte", já si připadám jako těžkotonážní buldozer, už poněkud vysloužilej, skřípavej a rezavějící. Když udělám tu chybu, že se jako onehdá posadím do vany, musím věnovat dost času přemítání, jak se z ní pak dostat a hned na to ještě víc času reálným pokusům z ní vylézt a odolat pokušení zavolat na Sultána, aby mě z ní proboha vyndal. Přiznávám, pomyslela jsem i na to, jak by bylo skvělý, kdybychom v koupelně měli madla jako v domově důchodců. I nějaký to chodítko by se po ránu hodilo.
Chátrání fyzické, které zahrnuje prakticky všechny neduhy z příruček od ukrutných bolestí zad ("Chodíš jako kačenka", děl tuhle přátelsky Sultán), nespavosti, zažívacích potíží všech možných podob, křečí a dalších romantických průvodních jevů, ovšem doplňuje chátrání mentální. A to je v mých očích ještě daleko větší průšvih. Někdy si připadám jako hrdinka filmu o Alzheimerově chorobě, která sleduje svůj duševní úpadek, ale nedokáže s ním nic dělat. Že vcelku pravidelně zapomínám při odchodu z domu klíče v zámku dveří, to by se ještě dalo omluvit, rovněž tak fakt, že cestou do obchodu zapomenu, pro jaký tovar jsem se vypravila, horší je, že už nedokážu číst a sledovat nic pořádnýho.
Sultán, kterej si vzal za ženu frekventantku oboru komparativní literatura, která na mateřský napsala disertační práci a získala doktorskej titul, tak může jen rezignovaně registrovat, jak se jeho žena vrací z místní knihovny s pěti výtiskama časopisu Betynka, schovanýma mezi dva časopisy o bydlení, aby to nikdo neviděl. A řeknu vám, čtení časopisu Betynka (a Maminka, samozřejmě), je teď pro mě maximum možného. Holt Revolver Revue už vstřebat nedokážu, o doplnění čtenářských mezer v Dostojevským, Nabokovovi nebo v jinejch gramotnejch autorech nemá ani cenu se pokoušet. Takhle nějakej polodementní román o lásce, to by mi šlo, nebo čučet celej den na detektivní série BBC, aniž bych na konci pochopila pointu. Synapse v mozku ubejvaj, a já se modlím, aby to byla jen dočasná záležitost. I když - možná by Sultán ke stáru ocenil nějakou tu stepfordskou paničku, která by s ním namísto americkejch voleb probírala recepty na bábovku a složení přírodního čistidla na záchodový mísy. Musím se zeptat.
Komentáře