Kmotra liška & Sultán Tyrl

Ježišikriste!!! Poslední půlhodinu píšu záznam, brilantní jako obykle, ve kterém doháním vše, co jsem za posledních šest neděl zameškal, a pak omylem ťuknu o centimetr vic vlevo, a místo abych otevřel novou záložku, tak tu záložku s blogem zavřu, a celej záznam je v prdeli, protože se sice údajně průběžně ukládá, ale kam asi! Klikám na všecky historie a proklikám se na prázdnou obrazovku. To je prostě vzpoura strojů! No to se z toho... No tak nic, no. Tak to jako shrnu, že jo. Takže jsme viděli: Bondy (ale ne Egon Bondy, ale BondJamesBondy), Away We Go (doporučujeme všem, zejména těhotným a rodičovským dvojicím i jednicím. Kreace Maggie Gyllenhaal mě hřeje ještě teď), Up in the Air: Jason Reitman, George Clooney, krom urážlivě debilního explicitního slzopudného dejte-mi-prosím-oskara předkonce dost dobré. Julia a Julie. Vzrušující film o vaření. A Dora: od jedné vrstevnice pochytila princip vstávání a vzpřímené chůze (není prostě nad společenské styky), o dvojčat G. zas na druhou stran...

Když jsem byl ještě poměrně nedospělý, hodně frčel film E.T. mimozemšťan. Tehdy jsem ho nikdy neviděl (celej ostatně dodneška ne), takže jsem přišel o spoustu konverzačních příležitostí a řadu narážek a hlášek, které se později měly ohledně tohohle filmu vyskytnout. Takže když teď frčí Avatar, stejnou chybu už jsem neudělal, a i s Liškou ho navštívil. Tak za prvé je jasný, že žádný hlášky z tohohle filmu nevzejdou (což zní skoro jako diagnóza). Za druhý si myslím, že lítací hory jsou dost hovadina, i v rámci zobrazeného (fikčního, mrk mrk) světa. Za třetí jsem si při tom opět uvědomil, jak za mýho života fantasticky pokročila technologie - o 3D kinu jsem si čítával v časopise ABC a vypadalo to jako čirá sci-fi, stejně jako další věci, který působí dneska naprosto samozřejmě - DVD, PC, mobily. Žijeme ve sci-fi a ani nám to nepříde. (Některý technologie tak zlevnily, že už se ani nevyplatí je vyrábět...) Za čtvrtý - nenudil jsem se, ale že bych se z toho poprděl, to jsem se teda nepoprdě...

Poslední dobou mívám cholerické záchvaty, které pravidelně přicházejí zaprvé: když malá liška odmítá jíst a hází po mě kaší, zadruhé: když počítač odmítá být poslušen mých pokynů, zatřetí: když se vypravím do knihovny. V knihovně bývám opravdu rozžhavéná do běla a může za to Kramerius, což je databáze digitalizoavných starších novin a časopisů. Krameria k životu nutně potřebuju, protože se pokouším dopsat disertaci. Ta disertace je o novinách. A ty noviny musím číst, pořád dokola. Jelikož to jsou noviny staré sto let, není tak jednoduché se k nim dostat. V knihovnách už je nepůjčují, protože se stářím rozpadají a když už je někde půjčují, není v mých silách dané místo navštěvovat (buď proto, že je v Olomouci nebo v letenském zámečku, kde mají otevřeno jen ve středu a studovna je věčně plná důchodců s lupami). I zaradovala jsem se, když jsem zjistila, že i Česko konečně zjistilo, že nastala digitální doba a že v národní knihovně začali zpřístupňovat periodika online. Už jsem si začala p...

...jenom to né! Celou kutnohorskou noru postihl ausgerechnet prvního jakýsi neduh - Sultán do mrtva zvracel, Lišce bylo zle, Dora měla příkladný průjmy. Nějaká střevní chřipka či co, kterou Liška vyvezla i do vedlejšího polesí, zatímco si Sultán lízal rány. Radši jinak: ustanovme, že nový rok začal někdy teďka - Dora zdravá a veselá, Sultán přinejmenším při vědomí, Liška čile běhá. To by mohlo vydržet. Dora oslavila první narozeniny. Úspěšně si vypěstovala druhý zub a má nakročeno k prvnímu kroku. Je to velká čtenářka a destruktorka komínů. Z tý holky jednou něco bude! Jen aby nedopadla jako tatíček, který si na prahu krize středního věku uvědomil, že už pětatřicet let není ani tak velký čtenář, jako velký požírač písmenek. Který pozře, ale neuchová. No ale aspoň můžu číst stejnou knihu víckrát, že jo. I v novým roce.

Vážení, vážené, milí, milé! Přejeme z naší nory ze srdce hodně štěstí a doufáme, že pro vás bude příští rok stejně plodný jako pro nás ten letošní. Liška&Sultán&Liška jr.

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Tak jen letem světem, žádné historky s pointou dítě zatím neprodukuje. A vezmeme to stylově "plurálem rodičovským": tak už tak trochu stojíme na zadních, což nám dovoluje různé evoluce - třeba otevřít šuple a vyhazovat z něho cédéčka. Jux!, jak píše Neruda. Když se potřebujeme přesunout, kecneme na zem, a necháme se třeba honit. Krom jeků děláme zvuky jako pfrrr, tá tá tá, mhá, kaj a podobně. Umíme jeden znak rukou, ale používáme ho, jak se nám zachce, abychom zmátli rodiče. Umíme rozsvítit, když nás někdo (rodič) nadzvedne k vypínači. Naše nejoblíbenější kniha je o koťatech. A onehdy jsme se mohutně a mnohobarevně pozvraceli od krku až po pupik, máma z nás byla celá pryč a táta to prohlásil za první skutečnou šavli v našem životě. Kdo ví, co tím asi myslel.