Kmotra liška & Sultán Tyrl

V Belgii se konverzace o počasí odbývá většinou s pomocí mnoha ne zrovna publikovatelných výrazů, které jsou konec konců nejvýstižnější. Já už pochopila, že to, jestli bude pršet i během následujících dní, nejlíp pochopím z ranní předpovědi počasí na BBC. Britští meteorologové optimismem nehýří, jelikož nad ostrovy - jak víme i od Zákopčaníka a Zárybnické - se zhusta formují tlakové níže. Jelikož Belgie je od Anglie co by kamenem dohodil, jsou ty neustálé tlakové níže bohužel zdrojem jadrných výrazů i tady. V posledních dnech a týdnech mraky z Atlantiku míří nad Belgii s železnou pravidelností a dnes jsem se v knize Dějiny Belgie dočetla, že zdejší klima je "mírné, ale deštivé a vlhké", což by sedělo. Před odjezdem jsem si v Praze koupila fungl nový červený deštník značky Benetton. V obchodě jsem se dost rozhodovala, jestli mám zvolit dražší (a podle mě kvalitnější) variantu nebo radši ušetřit. Nakonec jsem dvě stovky navíc oželela, ale k ničemu to nebylo. Můj naivní předpo...

V pátek jsem se cestou z práce zřejmě přiotrávila, jelikož na blízkém a velmi frekventovaném náměstí Schuman byla větší koncetrace výfuků, než obvykle. Všichni mocně spěchali, aby byli konečně z Bruselu venku, a tak dopravní kolaps dosáhl nevídaných rozměrů. Všechny ulice směřující na a z náměstí vypadaly spíš jako parkoviště, jelikož proud aut se ani trochu nehýbal. Vypnout motor ale nenapadlo nikoho, troubení bylo slyšet na kilometry daleko a vzduch se dal krájet. Nejpřípadněji tak vypadala obrovská skupina Japonců s foťáky, kteří měli do jednoho na puse roušky. Když chodí Japonci v rouškách po galerii (jak jsem viděla včera na vlastní oči), vypadají jako kosmonauti. Ve zdejší špičce si ale jako kosmounat bez skafandru připadám zase já. Dneska naproti tomu ulice prázdný, všichni sedí doma (rozhodně ne v Bruselu) u prostřených stolů a pochutnávají si na pečených králíkách. Na inkriminovaném kruhovém objezdu dnes v klidu kroužilo několik odvážných cyklistů, kteří by ve všední den risko...

Dneska jsem poprvé od svýho příjezdu viděla zdatného českého komisaře Špidlu a byl to opravdu zážitek. Tenhle týden mě opustili oba kolegové, kteří mi normálně velí, a tak si už bohužel nemůžu užívat pohodlného a nezodpovědného závětří. Tím pádem si připadám jako postava filmu Žena na pokraji nervového zhroucení. Abych udržela fazónu a abych po 16hodinový pracovní době byla schopná usnout, dívám se v televizi na hodně stupidní pořady (nejlíp v holandštině) a taky mírně popíjím. Čímž pádem nevypadám tak docela zdravě. Těkavý pohled, popelavá pleť, oči jak po šedým zákalu. Dnes ovšem přišla vzpruha v podobě maratónského běžce Špidly. Nastoupil na tiskovou konferenci na "lákavé" téma omezování pracovních úrazů jako na popraviště. Vypadal, že spal ještě míň než já (kupodivu), vypadal, že toho za poslední dny hodně vypil (a to je nejspíš abstinent), byl tak nějak celej nakřivo. Když začal mluvit, potvrdily se moje nejhorší obavy. Před zahraničními novináři začal pan komisař mluvit...

Tenhle tejden se asi na žádný velký psaní nezmůžu, jelikož práci, kterou normálně děláme tři, teď musím nějak zvládnout sama. A - proč to nepřiznat - poněkud mě to vyčerpává. Když jsem po setmění s bolehlavem dorazila z kanclu domů, zmohla jsem se jen na duchaplný trylkování písně bratří Ebenů "Já se v tom nevyznám, já se v tom neorientuju...". Naštěstí kromě mě trylkujou mezi vežákama plnejma úředníků taky kosi, což mě vždycky povzbudí a říkám si, že nebude tak zle, když si ptáci zpívají. Celkem spolehlivě mě povzbudí taky kombinace bílý víno-vanilková zmrzlina, takže se z chaotických zákrut počínání zdejších úřadů budu hroutit až zas zítra. Jedinej zaznamenáníhodnej okamžik dnešního dne je tím pádem toto: Evropská unie by ráda bojovala s byrokracií a aby se jí ten lítej boj dobře kontroloval, ráda by zřídila "monitorovací" úřad. Je to jasný jako facka, když se má člověk přestat topit v moři kancelářskýho papíru, je nejdřív potřeba do něj ještě něco přidat... Surr...

No skutečně, připadám si tu jako doma. Ne, že bych byla nějak výjimečně přizpůsobivá, ale Belgie a Čechy toho mají společnýho víc, než by se mohlo zdát. Můj respekt před "pokročilým Západem" se pomalu rozplývá, a díky tomu pro mě tahle země začíná mít lidskej rozměr. Nedávno jsem narazila na oprvadu velmi nerudnou pokladní v sámošce, byla nervní, nákup markovala s nejvyšším odporem, potravinama házela tak, aby dělaly co největší rámus a dost často a ostentativně se zhnuseně rozhlížela nebo dramaticky zvedala oči v sloup. Lidi, kteří stáli ve frontě za mnou to možná štvalo, ale já si rázem připadala jako v Tescu na Národní, prostě jako doma... Home, sweet home, napadlo mě i dnes, když jsem mířila na nádraží a odtud do Antwerp. Naivně jsem si myslela, že pražskýmu hlavnímu nádraží se co do pachových vjemů nic nevyrovná, ale Belgičani překvapili! V bruselským podchodu zjevně na stěny močí mnohem víc chlapů než v Praze, dokonce i pár sličných bezdomovců jsem zahlédla... Tím ovšem...

Jako předehra velkýho úspěchu se mi jeví tenhle vynález, kterej mi ušetří peklování s posíláním hromadných mailů a kterej vás ušetří spamu v podobě mých zpráv. Nejvíc mi ale dnešní den - už tak krásnej, jarní a voňavej - rozsvětlil fungující telefon. To bylo tak. Už pár dní po příjezdu jsem spolu s kolegou u místního telekomunikačního skoromonopolu Belgacom objednala ADSL linku. Všechno šlo kupodivu hladce, slečna v obchodě slíbila, že pošlou dopis, kdy dorazí technici, aby linku zapojili, a tak jsem spokojeně usínala. Přece jen, být doma bez internetu a s každou blbostí lítat do kanceláře není nijak příjemný. A tak jsem čekala, až se ozvou. Za dva týdny napsali, že technici dorazí 31. ledna (to mám zrovna narozeniny a představovala jsem si, že si jako dárek večer online pustím něco zábavnýho) a všechno bude OK. Zdůrazňovali, že nemusím být doma, prej technici jen zaštrachají ve sklepě a všechno bude hotovo. Jenže... Peripetie první... samotný zapojování všech těch šedejch, žlutejch, m...